Březen 2014

Cesta do minulosti

30. března 2014 v 10:25 Téma týdne
Kdo si někdy nepřál probudit se, rozhlédnout se a zjistit, že jsme se ocitli zpátky v čase ve chvíli, po které jsme toužili?
Objevit kouzelné hodinky, otočit ručičky a proletět se do minlosti. Vstoupit do modročerného portálu z neznámé hmoty, vrátit se v čase a udělat něco jinak. V tu chvíli se to zdá fajn, i já si to mnohokrát přála, když jsem se slzami v očích přemýšlela nad tím, jaké by to bylo, kdyby se něco stalo jinak, kdybych neřekla to a to. Kdybych neslyšela to a to. Kdybych něco neudělala nebo udělala jinak. Jaké by to bylo?

To jsou ty myšlenky, které nás trápí a zžírají, když se stane věc, díky níž se nám zhroutí život. Bylo by něco jinak? Jaké by to bylo, kdyby se to nestalo? Zahrnujeme se otázkama, které nás mučí na duši a nikdo nám na ně nemůže dát odpověď, protože se už nic nezmění.
Chceme na ně odpověď a mnohdy si představujeme, jak vstoupíme do stroje času, jak ucítíme náhlou bolest, jak se naše tělo časovým prostorem přenáší o x let chvilek dozadu a všechno bylo zase fajn. Žádné slzy, trápení, křik a deprese z neutuchající bolesti na duši. Ale bylo by to opravdové řešení?

Co kdyby jsme opravdu takový stroj času měli? Každý by jednou mohl stroj času použít? Přenesli se a co by bylo pak...?
Opravdu by jsme byli šťastní? A co kdyby jsme se právě o PRAVÉ ŠTĚSTÍ připravili?
To, že se některé věci stanou mají podle mě nějaký smysl. Nemusíme na něj přijít hned. Možná to bude i pár let trvat. Ale možná právě to, co se stalo nám připraví lepší budnoucnost, i když tu v danou chvíli to nemůžeme vědět.
A co ty zkušenosti? Co kdyby se každý vracel v čase, dělal vše dobře, znova a správně..jak by jsme se mohli poučit ze svých chyb, kdyby jsme žádné nedělali? Prostě by jsme se vrátili časem a udělali ji znova (začarovaný kruh).

Podle mě je každá chvíle jedinečná a nedá se vrátit. I kdyby jsm se ji snažili napodobit, kdy bude v něčem jiná. Vše, co v životě uděláme a zažijeme nám dá do života zkušenosti, které zpracujeme a můžeme je využít pro náš lepší život. Tak proč se trápit věcmi, které nemůžeme změnit? Trápit se tím, že nemůžeme vrátit čas?
Vše má své důvody, proč se to stalo. My jsme v tu chvíli měli nějaké důvody, proč jsme něco udělali tak, jak jsme to udělali. Tak proč to chtít vrátit? Upřímně si myslím, že by to nepřineslo nic dobrého, protože by se z nás stali roboticky se chovající lidé, kteří by nejednali podle svých emocí, ale jednali podle toho, aby jsme nedělali chyby.
Ale...co by to pak bylo za život?

Pohádka života

18. března 2014 v 18:18 Úvahy, příběhy,povídky
Dlouhé zlatavé vlasy sahající až do poloviny jejích zad, na konci nakroucené do loken. Na sobě dlouhé, bílé šaty zdobené blyštivými kamínky, boty na podpatku, dlouhý závoj a kytice bílých růží. On oblečený v bílé košili a černém saku, ladící ke kalhotám. Dlouze se zahledí navzájem do očí a věnují si úsměv plný radosti a očekávání. A pak se políbí...žili spolu šťastně až do smrti!

Tak nějak končí každá pohádka. A jako malá jsem i já snila o princi na bílém koni, který si pro mě přijede, zatímco já na sobě budu mít roztomile růžové šatičky (tedy do doby, než jsem nezačala nesnášet růžovou a koníček s princem byl v mých představách nahrazen svalnatým vojákem.)
Ale i tak se dá říct, že šťastné konce pohádek se od reality, kterou zažíváme/zažijeme dost výrazně liší. Jako by jsme už od samotného narození byli prokletí neznámou kletbou generace 21. století a my neměli právo si vydobít svůj vlastní šťastnější konec, než je nám předurčen (ne však sudičkami, ale "chytrými" citáty vyskytující se všude na internetu.) Však kdo by neznal narážky na holčičí tužby, kdy nás nabádají k tomu, aby jsme se probrali, protože nežijeme v pohádce a tudíž na žádného prince nečekali. To snad v dnešní době nemá naše citlivá holčičí duše právo na něco hezkého?
To už navždy budeme mít na výběr jen mezi namyšlenými "šampónky", drzými hopery nebo rádoby drsnými týpky, kteří se snaží zapadnout do společnosti, protože je to jednodušší než být sám sebou a plavat proti proudu?
Možná, že bych tomu i uvěřila a teď místo psaní tohoto článku bych plakala v náručí svého plyšového medvídka, špinila mu bříško svojí voděodolnou řasenkou (ano, jsou pěkně na nic) a cpala se čokoládou, abych aspoň na chvíli utišila depresy ze své budoucnosti, která by mě čekala s hospodským povalečem, díky němuž by se v našem obýkáku nehromadily seschlé růže, ale prázdné pivní flašky.
Rozhodla jsem se tomu nevěřit, protože i přes to, co se nám společnost snaží vnutit, jsem se na pohádky a šťastné konce rozhodla věřit. A myslím, že by se i pár příkladů té pohádky našlo. Ano, i já mám ve svém okolí pár lidí (párů), kterým můžu závidět a tím se i usvědčit v tom, že nějaký ten princ v téhle zkažené době ještě opravdu existuje.
Ne, možná nepřijede na bílém koni (v mém případě jeepu) a nebude mě od rána do večera mazlit a hladit na zádech (i když to by bylo opravdu fajn), ale proč nevěřit na to, že existují ještě kluci, kteří se nebojí ukázat své emoce, který vám sám od sebe koupí růži, i když zrovna nic neslavíte nebo bude poslouchat vaše žvanění a pak se na vás usměje (protože i přes to, že poslouchal, vás vůbec nepochopil) a políbí vás se slovy: "Miluju tě."
Protože podle mě, tohle je ta nejhezčí pohádka, kterou můžete zažít. Najít svou spřízněnou duši, která vás bude milovat, i když se vám rozmaže voděodolná řasenka, za kterou jste utratili fůru peněz v domnění, že se vám nerozmaže. Někoho, kdo vám řekne, že jste krásná, i když pohled na sebe do zrcadla ve vás vyvolává větší potřebu se jít vyblinkat než právě probíhající chřipka ve vašem těle. Prostě někdo, kdo vás miluje ať se děje cokoliv.
Tak proč na pohádky nevěřit? Stačí chtít a svůj šťastný konec si vybojovat!