Prosinec 2013

Vánoční dotek vzpomínek

18. prosince 2013 v 16:23 Úvahy, příběhy,povídky
Za okny poletovaly chladivé vločky sněhu a vítr přidával na síle. Na adventním věnci byly zapálené čtyři rudé svíčky a jejich oranžové plamínky sebou mihotaly jako by se snažily tančit. Vzduch v místnosti byl provoněný směsí skořice, jablek, cukroví a praskajícím dřevem v krbu, který vytápěl malou útulnou světničku. Vánoční atmosféru doplňoval malý stromeček, který jakoby se krčil v koutě místnosti. Nebyl výrazně ozdobený, jen pár plastových kouliček a na samém vrcholku stříbrná, skleněná špice. I přes to, že byly Vánoce, pod stromečkem nebyl jediný dárek. Nebylo komu jej věnovat.
Byla tma. Jen plamínky z dohořívajícího krbu osvětlovaly místnost tlumeným světlem. Pokoj ale prázdný nebyl. V křesle vedle krbu potichu oddechovala stařenka. Snažila se spát, ale kostelní hodiny, které právě odbily šestou hodinu večer, ji donutily otevřít oči. Opatrně si je promnula svýma starýma rukama a snažila se rozkoukat. Ještě pár minut seděla v křesle než chytila své berle a postavila se na nohy. Došourala se až k oknu. Tma pohltila krajinu, jen hvězdy dnes zářily jasněji než obvykle. Povzdechla si a sklonila hlavu. Jeden dlouhý pramínek bílých vlasů jí sklouzl do obličeje. Rozklepanýma rukama jej vrátila zpátky za ucho. Přitom se náhodou dotkla ušního lalůčku, na kterém byla zavěšená stříbná náušnice. Když ji ucítila mezi svými prsty, ústa se jí roztáhla do drobného úsměvu.
Došla ke skříňce, otevřela první zásuvku a vyndala z ní malou krabičku. Její lak už byl dávno oprýskaný, však její vnitřek ukrýval největší poklad. Sundala víčko, položila ho na stůl a vytáhla pár černobílých fotografií. Vzala jednu do rukou a tělem jí projela bodavá bolest smutku, která skončila v srdci. Na fotce byl manželský pár. Ona byla oděna do sněhobílých šatů, vlasy měla dlouhé, na konci zvlněné do loken. V jedné ruce držela krásnou kytici, v druhé ruce svírala ruku svého milovaného. Byla to ona a její zesnulý manžel. Do rukou vzala druhou fotografii. Na ní spolu byli vyfoceni u moře. Kouzelné líbánky! Na další spolu leželi na krásné zahradě plné rozkvetlých květin.
Ruce se jí klepaly a z jejích čistě modrých očí jí po tvářích stékaly horké slzy. Dál si prohlížela fotky a celé její tělo zaplavoval bolestivý smutek. U poslední fotky se zastavila. Byla na ní mužská tvář. Tvář jejího muže. Zadívala se do jeho upřímných hnědých očí. I přes bolest se musela pousmát. Přiblížila fotku k ústům a políbila ji. Pak si ji přitiskla k srdci a zavřela oči. I když jí slzy stále stékaly po tváři, roztáhla rty do drobného úsměvu a rozechvělým hlasem zašeptala: "Veselé Vánoce."

Křehčí než...

18. prosince 2013 v 9:24 Téma týdne
Křehčí než sklo, než motýl ve dlaních, květina, která uvadá bez vody..jako vztah bez lásky.

Proč vlastně lidé vstupují do vztahu? V dnešní době se mi zdá, že to dělají z pocitu samoty, z pocity, že jsou out, když nemají nikoho, přestože všichni kolem vás už nějakého partnera mají. Z pocitu, že nás někdo fyzicky přitahuje, ale vlastně už dopředu víte, že to slovo miluju tě bude jen prázdné, vyslovené něco bez kapky citů...sex, sex, sex. To zní v dnešní době z těchto slov.
Proč lidé hledají někoho dokonalého, věrného, hodného, když vlastně nikoho takového nechtějí. Nedokáží si toho vážit.
Je dost zraňující, když po dvou letech vztahu, kdy vám přítel říká, že jste právě to, co vždy hledal, že věří, že jsem jeho osudová láska, dozvíte, že chce konec, protože není připravený na vztah.
Proč opouštíme někoho, kdo nám přijde dokonalý?
Vždycky jsem si myslela, že láska je něco...něco krásného. Přitom to přináší i kupu bolesti. Proč? Protože lidé v dnešní době neumí řešit problémy. Jediné východisko je rozchod. Přitom, když kouknu na svou babičku a dědu. Jsou spolu už od střední školy a pořád se mají rádi. Pro ně nebyl problém překážkou, protože se prostě milovali. V té době věděli, co to slovo znamená. Znamená to, že ne na chvíli, ale navždy. Když někoho milujete, tak proto, že v tom člověku najdete něco, co je přesně to, co jste hledali. Když se kouknete do jeho/jejích očí, vidíte tam sebe. Svoji osobu v opačném pohlaví. Svého dvojníka, který je s váma v dobrém i ve zlém. Někoho, na koho se obrátíte, když je vám nejhůř. Obejme vás, pohladí ve vlasech, vtiskne polibek na čelo a řekne: "Miluju tě." Najdete v něm něco, co vám nikdo jiný nemůže dát. Rodina ani přátelé. Dá vám pocit, že jste pro jednoho člověka celým jeho světem, vesmírem...
A když už něco takového cítíme, jak se to může jen tak vytratit? Ze dne na den? Zdá se mi to nemožné. Jakoby jsme v tu chvíli vlastně popřeli všechno to krásný, co jsme cítili. Jako by jsme se snažili to v sobě zničit, jen kvůli tomu, že nedokážeme vyřešit nějaký problém. Nebo se najde někdo lepší? Proč vlastně hledáme něco lepšího v cizím člověku, když už máme to nejlepší v někom, koho moc důvěrně známe. Ten člověk se nám okouká a zdá se nám, že v jiném člověku najdeme něco lepšího? Bude mít míň chyb? Nebudou žádné problémy?
Když jsme s někým dlouho svým způsobem nám zevšední.."okouká" se nám. Možná nám v některých chvílích přijde otravný, nudný a že s někým jiným by to bylo zase fajn. A ukončíme to...
Jenže v tu chvíli si asi neuvědomujeme, že jsme právě vyměnili člověka, kterého důvěrně známe, na koho je spoleh, někoho, kdo pro nás vždycky byl. Někoho, kdo byl pro nás celý svět jako my pro něj. A tohle všechno vyměníme v domnění, že někde jinde, to bude lepší. Nebude..i tam přijdou problémy, zevšednění si.
Dokud si v hlavě konečně neuvědomíme, že právě to zevšednění je to, co je ve vztahu důležité a nevyhnutelné. V tu chvíli totiž jste to vy. Dva lidé, co už se před sebou nemusí přetvařovat, protože o sobě víte všechno. Své obavy, strachy, ale i sny a cíle. Možná už není tak zajímavé, když o sobě víme vše a přijde nám, že když člověka "vyměníme" zas budeme mít co poznávat. Ale právě největším kouzlem je, když už o sobě víte všechno a pomáháte si společně sny plnit. Plnit si společná přání a snažit se vyvarovat tomu, co ten druhý nemá rád. O tom je ten vztah. Mít někoho, o kom víte všechno a proto ho milujete, protože je to vaše druhé já.
Tak proč si to tak málo lidí uvědomuje a vymění to nejlepší za něco, co se lepším jen zdá (na chvíli).