Listopad 2013

3 minuty tmy

8. listopadu 2013 v 13:53 Úvahy, příběhy,povídky
Tma. Černočerné nic. Přináší úlevu po celodenním stresu, ale i strach. Strach z toho, co v té tmě najdeme.

Tak nějak jsem se cítila v pondělí ráno v autobuse. Člověk si ani neuvědomuje, jak je život křehký, dokud malinká střepinka z vašeho já neodletí pryč. Dokud vaše tělo neřekne DOST!
Stála jsem si tak v autobuse a najednou tma. Zběsilé mrkání očima. Zavřené, otevřené...pořád jen černočerná tma. Slyším jen šum kolem, ale nevidím, jen tmu. Moje tělo přestane poslouchat. Jediné co vím je, že stojím v autobuse a snažím se neupadnout na zem. Nemám sílu někoho požádat o pomoc, jako by můj mozek vypnul při tom děsu, že prostě nevidím.
Jen panika. Panika, která prostoupila celým mým tělem a já nevěděla co mám dělat. Moje tělo odmítlo jakoukoliv spolupráci, jen ruce se dál křečovitě držely držadla na sedačce.
Dojeli jsme. Musely to být nejméně 3 minuty. 3 minuty, které si pamatuju jako tmu. Zajímavé je, jak cizí lidé se nestarají o to, co vám je. Jen tam tak stojíte, nic nevidíte, zatímco lidé vystupují z autobusu a každý se stará sám o sebe. Však každý má svých starostí a problémů dost.
A pak najednou hlas...hlas řidiče, kterého nevidím. A pak další hlas nějakých dívek. Cítím, jak mě někdo vytahuje ven z autobusu. Začínám vidět obrysy něčeho. Dokážu se chytnout držadla a pomalu sejít ze schodů. V tu chvíli mi dojde, že byl autobus prázdný. Z celého plného autobusu mi věnovaly pozornost jen 3 holky. Řidič volá záchranku a já se celé roztřesená posadím na lavičku. Jedna z dívek mě drží za ruku a mluví na mě. Vyzvídá, jak se cítím.
Pak jedna sundá bundu a pokládá mě na zem, zvedá mi nohy a já jen slyším hlasy lidí kolem. Ano, najednou si mě všímá každý, ale pomáhají mi jen 3. Slyším smích, že ležím na zemi. Zděšené povídání co se děje, ale jen jedna osoba přijde za dívkami se zeptat, jestli nechtějí pomoct.
Pak už jen slyším houkání záchranky. Nekonečně dlouhé houkání, že přijedou. Naložili mě a celou cestu se na něco ptali. Bylo mi blbě, motala se mi hlava a nechtělo se mi odpovídat, jen zavřít oči a spát.

Na pokoji jsem pak dost přemýšlela o tom, jak dokážou být lidi sobci. Uvidí holku, která kolabuje a místo pomoci si z ní udělají neobvyklý zážitek o kterém budou vyprávět v práci nebo ve škole. Paráda, pobavení pro všechny. Ale jen 3 můžou říct, že mi pomohli. 3 z 60 dalších, kteří jen hleděli! Co by se dělo, kdyby mě někdo přepadl a pobodal? Omdlela bych na ulici? Kolik lidí by raději zavřelo oči a obešlo mě, než si dělat problémy s tím, že by mi pomohli? Hlavně že by měli o čem povídat doma.
A teď jen tak ležím a čekám na výsledky. Kupa testů, žádné výsledky, jen kupa věcí, které mi můžou být, ale jistě nevím nic. Jsem zdravá, nejsem zdravá. Je to něco vážného?
Vyčerpání organismu, migréna? To jsou ještě možnosti, které mě neděsí nejvíc. Nějaká ta porucha v mozku, sraženina v mozku...též pravděpodobné. A člověk může jen čekat. Čekat, až přijdete na řadu, protože před vámi je spousta jiných lidí. Jen díky známým v nemocnici na testy můžu už teď, jinak bych se na ně dostala až za měsíc...měsíc? Mít něco v mozku, už dávno by mohlo být za měsíc pozdě. Možná bych pak tmu viděla navždy...