Jmenovala je Adéla.....Adélka, Áďa. Pro mě byla miláček, kočička, sluníčko, andílek, poklad. Miloval jsem jí celým svým srdcem, tělem i duší. Co miloval, stále ještě miluju. Do teď si neodpustím to, co se před 5 lety stalo.
Byl vážně ošklivý říjnový den. Zima, vítr a do toho podivně poprchávalo. Přesto ale měla Áďa za mnou, jako každou sobotu, přijet. Bydleli jsme od sebe kousek, sotva pár bloků a jelikož byla vášnivá cyklistka, jezdila ke mě pokaždé na kole.
Jenže dneska byl den opravdu zvláštní, nebylo to tím počasím, ale tím, že jsme já a Áďa byli dnešním dnem spolu půl roku. 6 úžasných měsíců.
Ležel jsem v posteli a v hlavě si projížděl všechny ty krásné chvilky, které jsme spolu prožili. Když mi přišla SMS. Ihned jsem si jí přečetl, byla od ní.
AHOJ MILACKU. TAK DNESKA ZASE U TEBE V 6 JAKO VZDYCKY. UZ SE MOC TESIM, PROTOZE DNESNI DEN BUDE NECIM OPRAVDU VYJIMECNY.
Ihned jsem jí odpověděl: ANO LASKO MOJE, JA VIM. DNESKA SPOLU BUDEME PRESNE PUL ROKU.
Chvíli jsem čekal na odpověď. Vlastně jsem ani nedoufal, že ještě nějaká přijde.
ALE TO JSEM ZROVNA NEMYSLELA. JESTE VIC VYJIMECNY MILACKU ;).
V tu chvíli mi to došlo. Chtěla se se mnou dnes poprvé pomilovat. Ano, chodili jsme spolu půl roku, ale ještě jsme se spolu nemilovali. Ani jsem na ní nespěchal. Moc jsem jí miloval, věděl jsem, že budu její první a proto jsem na ní nechtěl tlačit a čekal, až bude chtít sama. A dnešek je tím dnem. Nemohl jsem se dočkat až přijede.
Když konečně kolem 6 zazvonil zvonek, rychle jsem seběhl schody a otevřel dveře. Za pár minut jsme už seděli na posteli a já ji dával polibky na přivítanou. "Něco pro tebe mám lásko moje," usmál jsem se a zvedl se z postele, abych jí mohl do ruky dát malou krabičku.
Otevřela ji. "Ah, ten je moc krásný!" vykřikla a vytáhla z krabičky stříbrný řetízek. Připevnila si ho na krk. Pak se zatvářila tak šíleně roztomile a s úsměvem dodala: "Děkuju."
Opět jsem jí políbil a vrátil se k ní do postýlky. Hladili jsme se po celém těle až nás přemohla touha a vzrušení. Pomalu jsme se začali svlékat a já se čím dál víc těšil, že za pár minut se budeme poprvé milovat. Ale nespěchal jsem. Rozmazloval a laskal jsem každý kousek jejího těla. Až po pár desítkách minut jsem se na ní převalil a koukl se jí do očí. Viděl jsem v nich chtíč, přesto jsem se zeptal: "Opravdu to chceš?" "Ano, chci!" odpověděla potichu.
Na nic jsem nečekal a za neustálého líbání jsem do ní pronikl. Milovali jsme se spolu něžně a velmi dlouho. Bylo to krásné.
"Miláčku, už budu muset jít," řekla mi smutně, když jsme se po několika hodinách ležení vedle sebe a objímání se po krásném milování koukli na hodinky.
"V tomhle počasí? Zavolám tvému taťkovi, ať tě konečně nechá u mě přespat."
"Víš, že by to nedovolil, určitě by pro mě radši přijel, než aby mě tu nechal přes noc. Pojedu, nebo budu mít průšvih," koukla se na mě smutně a já jí šel vyprovodit na silnici.
I když to měla opravdu kousek, dostal jsem zvláštní pocit úzkosti, když jsem koukal na tu mokrou silnici. Stále mrholil déšť a foukal studený vítr. Na hodinách bylo kousek před 11 v noci. Políbil jsem jí a řekl: "Vážně nechceš zůstat?"
"Ráda bych, ale znáš mého taťku, dělal by strašné scény."
"Dobře, tak až dojedeš prozvoň, ať vím, že jsi v pořádku a zítra si vše zopakujeme..?"
"Samozřejmě miláčku a teď už pa a dobrou noc," políbila mě na tvář a za pár sekund mi zmizela ve tmě.
Doma jsem chvíli poslouchal písničky, než se ozval mobil. Myslel jsem si, že mě prozvání Áďa, ale číslo bylo neznámé, když jsem telefon zvedl, ozval se její otec. "Kde je Adéla?" rozkřikl se.
"No kde by byla, doma, ne?" odpověděl jsem váhavě.
"Hele doma není, jestli si ze mě střílíš, budeš litovat, nebudu jí k tobě pouštět vůbec, kdy odjela..?"
Koukl jsem se na hodiny. "Bezmála před půl hodinou," řekl jsem polohlasně. Ale v tu chvíli už jsem se hnal pro boty a bundu a letěl ven. Cestu kudy jezdila jsem dobře znal. Letěl jsem jako splašený, kapky mě štípali do tváře, ale nevnímal jsem nic. Jen bolest, úzkost a šílený strach o svoji lásku.
A pak jsem to viděl. Už z dálky jsem rozeznal světlo sanitek. Přiběhl jsem tam. "Ach né! Áďo, lásko moje!" běžel jsem k sanitce, hned jak jsem poznal její rozmašírované kolo. Všude kolem něj byla krev, jako z nějakéhoo hodně špatného snu.
"Tam nemůžeš!" řekl policajt.
"Ale...! Je to moje dívka!" vykřikl jsem zoufale. I přes to mě zadržel. Zhroutil jsem se na chodík. "Proč je ta sanitka stále tady sakra! Proč ji neodvezete do nemocnice!" řval a brečel jsem zároveň.
"Je nám líto, ale převoz by nemusela zvládnout."
Zděšeně jsem se na něj podíval a pak už jsem nic nevnímal. Všechno bylo jako ve snu, všechno bylo zpomalené, hučelo mi v hlavě, všechny zvuky se mi míchali a já cítil jen bolest. Jen nezkutečnou bolest po celém těle. Vstal jsem, ale nohy se mi podlomili a pak všude jen tma. Jen tma a ten nechutný hukovat sanitky v mé hlavě.
Áďa zemřela několik málo minut po převozu do nemocnice. Později jsem zjistil, jak se to stalo. Kvůli dešti a snížené vyditelnosti přehlédl řidič auta Áďu na kruhovém objezdu a srazil jí. Bohužel, řítil se dost rychle, protože neočekával v noci žádné komplikace provozu.
Když jsem se dozvěděl, že moje Adélka, můj miláček, sluníčko, láska, andílek, už není, naprosto jsem se nervově zhroutil. Nedokázal jsem jít ani na její pohřeb. Jen jsem ležel a brečel. Za svoje slzy jsem se ale nestyděl. Jak já ji stále miluju.
Jejího otce jsem viděl za tu chvíli jen jednou. Chtěl jsem mu z plna hrdla vynadat, že byl tak sobecký a nesvolil, aby u mě mohla přespávat. Nic by se jí nestalo. Ale když jsem viděl jeho zničený výraz, zpolk jsem všechnu nenávist a hořkost a minul ho.
Ale i já si do dnes vyčítám, že jsem jí pustil. Že jsem jí nechytil za ruku a i přes všechny ty průšvihy, co mohli být, jsem si jí neodnesl zpátky do postele. Mohla by teď stále žít a já bych jí mohl šeptat stále ty city, které k ní cítím: "Miluju tě!"




