Duben 2012

Den D

7. dubna 2012 v 16:47 Úvahy, příběhy,povídky
Dneska jí to musím říct. Trápím se až moc dlouho na to, abych to mohl dál snášet. Rozhodl jsem se už před týdnem, že to udělám, ale poslední dny se snažím sesbírat všechnu sílu a odhodlání, které ve mě je, abych se nerozklepal jako ratlík. Navíc pátek je k tomu ideální. Když mě odmítne, zajdu si do nejbližšího baru a budu pít tak dlouho, dokud si to nevyženu z hlavy.
Po práci si skočím na chvíli domů, dám si rychlou sprchu, hodím na sebe nějaké ucházející oblečení a vyrazím za ní. Cestou koupím květiny, rudé růže má prý nejradši.
Ještě chvíli koukám na hodiny a pak už nedokážu dále čekat. Odhodlaným krokem kráčím po ulici a v hlavě si přeříkávám všechno, co jsem jí vždy chtěl říct. Z přemýšlení mě vytrhne až výkřiky dívky z ulicky, kterou míjím. Nedá mi to a zastavím se. Couvnu dozadu a vidím dva pobudy, co se snaží okrást mladou dívku. Jeden z nich si mě všimne. Chvíli na sebe koukáme, pak na mě zařve: "Co tak čumíš? Vypadni!"
"A co kdyby jste jí nechali být?!" stoupnu si rázně a odhodlaně na jeho úroveň. On se jen ušklíbne a z kapsy vytáhne vystřelovací nůž. Od jeho čepele se odrazí světlo. Pak se rozběhne proti mě. Ale já neucuknu. Černý pásek z karate nemám pro nic za nic. Bez námahy mu nůž vyrazím a udeřím ho do brady. Malátně se zapotácí a zakopne o popelnici. S rachotem se skácí na zem. Druhý pobuda zpozorní, ale to už ho srážím na zem kopem. Vystrašená dívka mi děkuje a rychle odchází z uličky. Vlastně se dá říct, že máme společnou cestu. Za jiných okolností bych obcházel celý blok, ale vzhledem k tomu, kolik času jsem tím ztratil, jsem šel pomalu za ní dál do uličky. Tahle ulička vede přesně tam kam potřebuju.
Jakmile jsem vyšel z uličky stál jsem naproti domu, kde bydlí. Ani ne 3 metry od jejího domu. Srdce se mi rozbušilo.
Přešel jsem silnici a zazvonil na zvonek na brance. Pak se ale ozvala ohlušující rána. Výstřel. Chvíli mi trvalo než mi to došlo. Celým tělem mi projela zvláštní bolest. Stihl jsem se otočit a uviděl jednoho z těch pobudů. Držel v ruce zbraň a vracel mi kopanec, bohužel i s úrokama. Pak zmizel v temné uličce. Ta bolest byla stále intenzivnější a já pomalu klesal k zemi. Cítil jsem ten blbý kousek kovu ve svých zádech a zároveň cítil i krev, která se mi vsakovala do trička.
A pak jsem uviděl jí. Vyšla z domu a když mě uviděla, rozeběhla se ke mě. Cítil jsem její horké dlaně jak mě pomalu nadzvedávají. Něco na mě křičela, ale já slyšel jen ohlušující pískání. Chtěl jsem jí říct, že jí miluju, ale neměl jsem dost síly ani na to, abych otevřel ústa.
Koukl jsem se jí do jejího vyděšeného obličeje a usmál se na ní. Ty její krásné oči. Byly tak nádherné, ale pak jsem viděl všechno míň a míň. Všechno se mi rozmazávalo, až jsem neviděl nic. Všude jen tma.