Včera jsem byla dost na dně. Hádka s přítelem, zhoršující se nemoc a blížící se přijímačky mi dávaly po psychické stránce dost zabrat. Myslela jsem, že na to budu sama. Že budu koukat do stropu svého pokojíčku a brečet, dokud vyčerpáním neusnu, jako jsem to měla hodně často ve zvyku. Pak se mi ale rozezněl mobil a na něm svítila sms od Filipa, že si konečně dal dokupy facebook. S přemáháním jsem dosedla na židli a web zapla. Abych ze sebe dostala kapičku stresu, napsala jsem "srdcervoucí" status a pustila se do psaní s Fílou. Najednou mi ale začaly naskakovat chat okýnka od lidí, s kterými jsem si už nějaký ten pátek nepsala. Ale obvykle to nebylo "čau", ale úplná blbost. Říkala jsem si, že se asi vrátili z nějaký kalbičky a dál to neřešila. S čím více lidma jsem si psala, tím víc jsem zapomínala na trable, protože oni jakoby se snažili mě rozesmát. Když jsem se pak s většinou loučila, nedalo mi to a zeptala se, co tak najednou, že mi napsali. A ty odpovědi, které jsem dostávala mě šokovaly, ač mile. "Všiml jsem si, že jsi smutná a vzpomněl jsem si, že jsem tě vždycky dokázal rozesmát, tak jsem se o to pokusil i teď." "To víš, zvykl jsem si na tebe a beru tě jako sestru a tak nechci, aby jsi byla smutná," mi napsal kluk od kterého bych to fakt nečekala. "Hodněkrát jsi pomohla ty mě, tak jsem ti to chtěl oplatit."
A další milé texty jsem nacházela v chatu. V tu chvíli jsem si říkala, že přece jen to k něčemu bylo, pomáhat lidem když je jim nejhůř, že se možná stane, že jejich pomoc potřebovat budete a oni vám ji sami od sebe ochotně nabídnou. Tu noc jsem odcházela spát s úsměvem na tváři, protože to byl hezký zážitek. Že lidé nejsou zas tak sobečtí, jak se zdá, ale že když pomůžete vy jim, že se vám to někdy vrátí...




