Před pár hodinami jsem se docela ošklivě pohádala se svým přítelem. Kdybychom aspoň měli důvod, ale opět to bylo kvůli absolutní blbosti. On přišel vystresovaný z práce, já byla nervní z nemoci a nepřestávající bolesti a pak už stačilo naťuknout a katastrofa byla na světě. Proč ale nejvíc lidi vybouchnou právě při blbostech. Proč vážné problémy řešíme s klidnou hlavou , ale u těch menších vylítneme světelnou rychlostí?
Nad tím přemýšlím pokaždé, když po hádce koukám do stropu a nemůžu usnout. Jsou to ty nejhorší stavy. V hlavě pořád běží ta hádka, pocity vzteku, smutku a lítosti. Nejhorší je, že hodně často nejsem smutná a naštvaná za to, že mi bylo ublíženo, ale že jsem ublížila, protože milované osobě ubližovat obvykle nechceme. A to mě pak trápí. V afektu řekneme i věci, které nemyslíme vážně, jen abychom tu bolest té druhé osobě vrátili. Obranný mechanizmus samozřejmě znovu zaútočí a ještě přidá a je to vlastně taková přebíjená až jeden už nevydrží a zhroutí se pod vyřčenými nepříjemnými slovy.
Obvykle to jsem já, protože poslední dobou jsem přecitlivělá víc než bych si přála. Nejhorší jsou takové ty nekonečné hádky, kdy vám dojdou agrumenty a tak vytáhnete něco jiného, aby jste poukázali na to, že v podstatě stejně máte pravdu, že je ten druhý blbec. Začnete se hádat v podstatě o "koze" a skončíte hádku o "voze".
Takhle se hádáme bohužel i my. Nejsem holka, která si nechá všechno líbit. Vím, někdy reaguju přehnaně, ale takhle mě to život prostě naučil. Nikdy se nevzdat a prosadit se. Bohužel v lásce to takhle nejde, nefunguje to. Já si to uvědomuju, ale "přírodě" neporučíte.
Ty hádky mě pak mrzí dost, protože když si je zpětně přehrávám, zjišťuju, kolik blbostí mě vytočilo, nad kterými bych v normálním stavu jen mávla rukou, ale v hádce samozřejmě všechno hrotíme do maxima, aby jsme snad toho druhého vytočili ještě víc? Nevím. Vím jen to, že mám vždycky chuť vzít mobil a zavolat nebo aspoň napsat, ale je tam prostě taková ta hrdost, že si řeknete, že se má omluvit ten druhý. Pak koukám na mobil a jen si přeju:" Napiš prosím! Napiš!"
Vezmu do ruky mobil a chci napsat, ale pak se zahledím do zpráv na všechny ty krásné sms a z očí už se mi řinou slzy. Proč si musíme ubližovat, když víme že se milujeme a o to to víc bolí. Když se hádáte s člověkem na kterém vám nezáleží, pak nad tím mávnete rukou, ale s osobou kterou milujete, je to horší. Sice v tu chvíli máte chuť ho poslat do patřičných míst, ale mávnout nad tím rukou? To by to s tou láskou tak valné nebylo. Já ale svého přítele miluji dost a ty naše hádky mě hodně mrzí. Jenže ve chvíli podráždění tak nějak nemyslím srdcem a hlavou, ale asi kolenem, když místo abych se snažila usmířit, ubližuju. Asi to není jen moje chyba, chyba je vždycky na obouch stranách, ale jak říká naše učitelka: Začněte nejdřív u sebe. Je šíleně jednoduché hledat chybu v ostatních, ale každý by si měl nedřív uvědomit chybu v sobě, až pak to začne fungovat. Teď jsem bohuže ve fázi, kdy si chyby uvědomuju, ale emoce...ty nějak na uzdě držet nedokážu. A když je mi ublíženo, bohužel ubližuju zpětně dál...
Teď ale jediné co můžu dělat je poslouchat smutné songy, pořádně se vybrečet, napsat tenhle zmatený článek a doufat, že i můj miláček všechno překousne a konečně se ozve to osvobozující cinknutí sms.




