Březen 2012

Jednou v létě 2

30. března 2012 v 11:19 Úvahy, příběhy,povídky
Dorazili jsme k němu domů úplně promáčení. "Svlíkni se nebo nastydneš," řekl a šel do koupelny pro ručník.
Rychle jsem ze sebe stáhla mokré oblečení a hodila na podlahu. "No ty ses mi teda nepořádná," zasmál se a věci položil na radiátor, pak ho zapnul. "Já nevěděla, promiň."
"Tak tu trošku zatopím, ať ti to oblečení ještě dneska uschne," říkal mezitím, co já se utírala do ručníku. "Nechceš něco teplého k pití?"
"Ne děkuju, taková zima mi zase není," odpověděla jsem a vlezla si pod deku. Pořádně jsem se ho ní zabalila, protože jsem měla prokřehlou každou část těla. Jakub si ke mě přisednul na postel. "Tak co, koukneme na nějaký film nebo chceš dělat něco jinýho?"
"Ten film by bodnul," ignorovala jsem celou jeho otázku a koukala se, jak hledá v notebooku film. Pak, když ho zapnul si ke mě opět přisedl a pevně mě objal.
"To ten den moc dobře nedopadl."
"Já si nestěžuju princezno, ke štěstí mi stačí jen dvě věci," odpověděl.
"Jaké?"
"Ty a tvé polibky," podíval se mi hluboce do očí a já věděla, že neodolám. Když příblížil své rty k mým, se vzrušením jsem se do nich vpila. Líbal tak krásně. Pak se posunul a sedl si za mě. Pořád mě ale objímal, takže jsem se nemohla otočit.
Odhrnul kousek deky z mých ramen. Celá jsem ztrnula. "Neboj, uvolni se miláčku," řekl uklidňujícím hlasem a tak jsem zavřela oči. Pak mě začal líbal zezadu na krku. Bylo to úžasný. V břiše mě začalo šimrat a cítila jsem, jak jsem víc a víc vzrušená. Pak zajel rukama pod deku. Začal mi přejíždět konečky prstů po holé kůži. Dotýkal se mě na zádech, prsou, bříšku a stehnech. Zrychleně jsem dýchala. A když se mě pak dotl TAM, vydechla jsem vzrušením. Najednou byly pryč všechny moje zábrany. Nechala jsem se unášet polibky a doteky, až teprve po minutě jsem si uvědomila, že ležím před ním celá nahá na zádech. Prohlížel si mě, ale nepřestával se mě dotýkat.
"Já vím, že bych neměl na tebe zpěchat. Ani nechci, ale když se na tebe tak dívám, odolává se těžko," řekl po chvíli smutně.
Usmála jsem se, trošku se nadzvedla a políbila ho, pak jsem mu zašeptala do ucha: "Ale já to chci!"
Koukl se na mě plaše. "Myslíš to vážně?"
"Smrtelně vážně," a na důkaz jsem vysvlékla i jeho. Pak na mě nalehl a za šumění deště za okny jsme se poprvé pomilovali.

Jednou v létě...

30. března 2012 v 10:19 Úvahy, příběhy,povídky
Seděla jsem doma v pokoji a pročítala si časopis. Venku pražilo sluníčko, ale ven se mi samotné moc nechtělo. Bylo až moc velké teplo a viděla jsem to leda tak k bazénu. Jenže babička žádný bazén neměla a zahradní hadice nesplňovala ani z části to, co bazének. V tom se rozezněl zvonek. Kdo to může být? Sešla jsem dolů a otevřela dveře.
"Co tady děláš?" udivila jsem se.
"No to je mi teda přivítání!" tvářil se naoko uraženě, ale pak se usmál, chytil mě kolem pasu a políbil na rty.
S Jakukem jsem chodila pár týdnů, ale byl to takový ten vztah plný citů, který jsem si vždycky přála. Vždycky udělal něco, co mě mile překvapilo, protože to bylo nečekané. Ať už návštěva nebo malý dáreček pro radost.
"No, ale ještě jsi mi neodpověděl," usmála jsem se na něj roztomile a políbila ho na tvář.
"Snad si nemyslíš, že budeš celý den doma. Venku je krásně, pohni zadkem princezno. Jedeme k rybníku."
Udiveně jsem se na něj koukla, on mě ale jen plácl po zadku a já se rozběhla nahoru. Hodila jsem na sebe plavky, přez ně jsem si oblékla kraťasy a tílko, do báglu hodila ručník a pití a seběhla co nejrychleji schody. Obula si boty a když jsem se chtěla prosmýknout kolem něho, protože stále stál ve dveřích, chytil mě kolem pasu, přitáhl k sobě a znovu políbil.
Opět jsem se usmála a zaběhla si pro kolo. Vyrazili jsme na rybník. Cesta byla sice úděsná. Pot ze mě lil proudem, ale když jsem ze sebe shodila propocené tričko a kraťasy, vlezla do vody a ten úžasný pocit. Chvíli to studilo, ale pak se mi tělem rozlil příjemný pocit. Jakub vlezl za mnou. Doplaval ke mě, přitáhl si mě k sobě a obejmul.
"Je krásně viď?" zeptala jsem se a podívala se mu hloboce do očí.
"To je, protože jsem s tebou," a znovu mě políbil. Téměř dvě hodiny jsme blbli ve vodě, než se začalo zatahovat. Jen co jsme se oblékli, začalo šíleně pršet. Sedli jsme na kolo a co nejrychleji jeli domů. Déšť byl ale stále silnější a tak jsme se schovali do přístřešku, na který jsme narazili. Odložili kola. Začala jsem se klepat zimou. Kuba se ke mě přiblížil a silně mě obejmul. Cítila jsem jeho mokré oblečení přez které sálalo velké teplo. A pak mě opět začal líbat. Ale bylo to úplně jiné. Šumění deště, mokré oblečení, které se na nás lepilo, vlasy z kterých nám stékala voda po obličeji. Bylo to najednou tak silné, erotické...polibky měly úplně jinou ráž. Byl to nádherný zážitek. Když se počasí začalo uklidňovat, znovu jsme nasedli na kola.
"Miláčku, nechtěla bys jet ke mě? Je to blíž," zeptal se.
Poprvé u něj doma. Byla jsem nervózní, ale odpověděla jsem že ano. Snažili jsme se jet rychle, protože začalo zase poprchávat a já už byla promrzlá dost.......

V nouzi poznáš přítele..?

24. března 2012 v 12:00 Úvahy, příběhy,povídky
Včera jsem byla dost na dně. Hádka s přítelem, zhoršující se nemoc a blížící se přijímačky mi dávaly po psychické stránce dost zabrat. Myslela jsem, že na to budu sama. Že budu koukat do stropu svého pokojíčku a brečet, dokud vyčerpáním neusnu, jako jsem to měla hodně často ve zvyku. Pak se mi ale rozezněl mobil a na něm svítila sms od Filipa, že si konečně dal dokupy facebook. S přemáháním jsem dosedla na židli a web zapla. Abych ze sebe dostala kapičku stresu, napsala jsem "srdcervoucí" status a pustila se do psaní s Fílou. Najednou mi ale začaly naskakovat chat okýnka od lidí, s kterými jsem si už nějaký ten pátek nepsala. Ale obvykle to nebylo "čau", ale úplná blbost. Říkala jsem si, že se asi vrátili z nějaký kalbičky a dál to neřešila. S čím více lidma jsem si psala, tím víc jsem zapomínala na trable, protože oni jakoby se snažili mě rozesmát. Když jsem se pak s většinou loučila, nedalo mi to a zeptala se, co tak najednou, že mi napsali. A ty odpovědi, které jsem dostávala mě šokovaly, ač mile. "Všiml jsem si, že jsi smutná a vzpomněl jsem si, že jsem tě vždycky dokázal rozesmát, tak jsem se o to pokusil i teď." "To víš, zvykl jsem si na tebe a beru tě jako sestru a tak nechci, aby jsi byla smutná," mi napsal kluk od kterého bych to fakt nečekala. "Hodněkrát jsi pomohla ty mě, tak jsem ti to chtěl oplatit."
A další milé texty jsem nacházela v chatu. V tu chvíli jsem si říkala, že přece jen to k něčemu bylo, pomáhat lidem když je jim nejhůř, že se možná stane, že jejich pomoc potřebovat budete a oni vám ji sami od sebe ochotně nabídnou. Tu noc jsem odcházela spát s úsměvem na tváři, protože to byl hezký zážitek. Že lidé nejsou zas tak sobečtí, jak se zdá, ale že když pomůžete vy jim, že se vám to někdy vrátí...

Hádky, ty blbé hádky!!

21. března 2012 v 3:18 Úvahy, příběhy,povídky
Před pár hodinami jsem se docela ošklivě pohádala se svým přítelem. Kdybychom aspoň měli důvod, ale opět to bylo kvůli absolutní blbosti. On přišel vystresovaný z práce, já byla nervní z nemoci a nepřestávající bolesti a pak už stačilo naťuknout a katastrofa byla na světě. Proč ale nejvíc lidi vybouchnou právě při blbostech. Proč vážné problémy řešíme s klidnou hlavou , ale u těch menších vylítneme světelnou rychlostí?
Nad tím přemýšlím pokaždé, když po hádce koukám do stropu a nemůžu usnout. Jsou to ty nejhorší stavy. V hlavě pořád běží ta hádka, pocity vzteku, smutku a lítosti. Nejhorší je, že hodně často nejsem smutná a naštvaná za to, že mi bylo ublíženo, ale že jsem ublížila, protože milované osobě ubližovat obvykle nechceme. A to mě pak trápí. V afektu řekneme i věci, které nemyslíme vážně, jen abychom tu bolest té druhé osobě vrátili. Obranný mechanizmus samozřejmě znovu zaútočí a ještě přidá a je to vlastně taková přebíjená až jeden už nevydrží a zhroutí se pod vyřčenými nepříjemnými slovy.
Obvykle to jsem já, protože poslední dobou jsem přecitlivělá víc než bych si přála. Nejhorší jsou takové ty nekonečné hádky, kdy vám dojdou agrumenty a tak vytáhnete něco jiného, aby jste poukázali na to, že v podstatě stejně máte pravdu, že je ten druhý blbec. Začnete se hádat v podstatě o "koze" a skončíte hádku o "voze".
Takhle se hádáme bohužel i my. Nejsem holka, která si nechá všechno líbit. Vím, někdy reaguju přehnaně, ale takhle mě to život prostě naučil. Nikdy se nevzdat a prosadit se. Bohužel v lásce to takhle nejde, nefunguje to. Já si to uvědomuju, ale "přírodě" neporučíte.
Ty hádky mě pak mrzí dost, protože když si je zpětně přehrávám, zjišťuju, kolik blbostí mě vytočilo, nad kterými bych v normálním stavu jen mávla rukou, ale v hádce samozřejmě všechno hrotíme do maxima, aby jsme snad toho druhého vytočili ještě víc? Nevím. Vím jen to, že mám vždycky chuť vzít mobil a zavolat nebo aspoň napsat, ale je tam prostě taková ta hrdost, že si řeknete, že se má omluvit ten druhý. Pak koukám na mobil a jen si přeju:" Napiš prosím! Napiš!"

Vezmu do ruky mobil a chci napsat, ale pak se zahledím do zpráv na všechny ty krásné sms a z očí už se mi řinou slzy. Proč si musíme ubližovat, když víme že se milujeme a o to to víc bolí. Když se hádáte s člověkem na kterém vám nezáleží, pak nad tím mávnete rukou, ale s osobou kterou milujete, je to horší. Sice v tu chvíli máte chuť ho poslat do patřičných míst, ale mávnout nad tím rukou? To by to s tou láskou tak valné nebylo. Já ale svého přítele miluji dost a ty naše hádky mě hodně mrzí. Jenže ve chvíli podráždění tak nějak nemyslím srdcem a hlavou, ale asi kolenem, když místo abych se snažila usmířit, ubližuju. Asi to není jen moje chyba, chyba je vždycky na obouch stranách, ale jak říká naše učitelka: Začněte nejdřív u sebe. Je šíleně jednoduché hledat chybu v ostatních, ale každý by si měl nedřív uvědomit chybu v sobě, až pak to začne fungovat. Teď jsem bohuže ve fázi, kdy si chyby uvědomuju, ale emoce...ty nějak na uzdě držet nedokážu. A když je mi ublíženo, bohužel ubližuju zpětně dál...
Teď ale jediné co můžu dělat je poslouchat smutné songy, pořádně se vybrečet, napsat tenhle zmatený článek a doufat, že i můj miláček všechno překousne a konečně se ozve to osvobozující cinknutí sms.