Propadnout se v zoufalství. Je to nejhorší a nejvíc deprimující období, pro všechny zúčastněné. Když je to jen chvilková denní depka, téměř nic se neděje. Díky slzám to přejde a druhý den se zase usmíváš jako sluníčko. Horší je, když se z jámy zoufalství nedokážeš vyhrabat týdny v horších případech měsíce. Mluvím ze svým zkušeností. Sama jsem v nich už měsíce a bohužel zatím nevidím světlo.
Bolest, zoufalství či deprese, je jedno jak se tomu říká, všechno škodí, když je to dlouhodobé. A na mě už se to dá pozorovat, snad bych mohla být i učebnicový příklad. Ať už spím jakkoliv dlouho, jsem unavená a bez energie, úsměv je zakopaný někde hluboku uvnitř mě. Prudím jak své kamarády, kteří nechápou, co se se mnou děje, tak i učitele, rodiče a bohužel i svého přítele, který musí snášet mou častou náladovost.
Nejhorší je, že si sama ani nedokážu pomoct. Je to jako hluboká jáma, hluboká černá díra v které sedíte, bez vzduchu, bez Slunce, okolního světa, sami, sami se svojí bolestí. A čím víc se snažíte dostat nahoru, tím víc padáte dolů, padá na vás hlína, špína a všechno ostatní, jak se snažíte vyšplhat nahoru. A jediná možnost, jediná záchrana je, že někdo sežene lano a hodí vám ho dolů. Jenže to nestačí. Musí totiž s vámi vydržet, dokud nevyšplháte až nahoru.
Kámoši se mi sice snaží zvedat náladu, ale je to jen chvilková, pár hodinová záležitost, kdy se dokážu usmívat. Pak ale "lano" pustí a já zase spadnu na dno.
Velkou oporou je pro mě můj kluk a proto mě mrzí čím dál víc, jak se chovám. Je asi jen otázkou času, kdy dojde trpělivost i jemu a to lano pustí. A toho dne se moc bojím. Protože v tý prázdný tmě nechci zůstat navždy sama.






Krásně napsáno ..