Leden 2012

Přátelství mezi holkou a klukem

31. ledna 2012 v 14:10 Téma týdne
Dostala jsem žádost o napsání úvahy na téma: Přátelství mezi holkou a klukem, takže se pokusím zahrnout tam vše, co si o tom myslím.

Přátelství mezi holkou a klukem má hodně důvodů, takže se nedá jednoznačně shrnout jestli opravdu existuje nebo je to jen výmysl, protože jeden z nich mnohdy chce víc. Ano, většinou to tak je, ale i přes to vím z mnoha případů, že to skutečně funguje a jejich přátelství je čistě jen přátelství. Podle mě by se dalo rozdělit kamarádství kluka a holky do tří kategorií:
1) Čisté přátelství
2) Přátelství z kterého vzniká něco víc na obouch stranách
3) Přátelství z nutnosti

Takže napíšu o jednotlivých kategoriích zvlášť, už jen pro lepší přehlednost....

Čisté přátelství: O tom každý už určitě slyšel, ale ne každý ho zná. Je to prostě 100% kamarádství z obou stran. Mnoho lidí si myslí NESMYSL, já si ale myslím pravý opak. Jeden takový příklad mám se svým kamarádem. Známe se 13 let. Vyrůstali jsme spolu jako malí špunti, chodili spolu do stejné školky, teď i školy a naše přátelství je čistě opravdu jen kamarádské. Za ty roky se známe tak dokonale, že si rozumíme i beze slov, máme stejné nározy, napadají nás stejné věci ve stejnou chvíli, vrháme se do střeštěných nápadů (díky nimž mám na noze i pěkně hnusnou jizvu). Výhoda tohodle přátelství je, že si odpočnete od holek. Zatímco holky jsou mnohdy šíleně upjaté s klukama si užiju zábavu, zatímco holky vám v obchodě odkývají i pytel od brambor, kluci razantně řeknou:"To je fakt hnus." Ano i takové případy kámošů mám, že se mnou chodí nakupovat. Tohle přátelství bývá rozhodně to nejkouzelnější a nezapomenutelné.

2) Přátelství z kterého vzniká něco víc na obouch stranách
Je to přátelství, které není o tom, že jeden miluje a druhý ne. Tohle kamarádství vzniká právě na základě toho, že se dva lidé chtějí poznat líp, než je to možné přes rande. Pár měsíců kamarádění, totiž řekne daleko víc. Láska je na obouch stranách a toto je jedna z možností, jak to dát dohromady. I tohle přátelství může být opravdu kouzelné. Jemné a něžné doteky při "nevinném" "kamarádském" pošťuchování oba dva sbližuje víc a víc, až to jeden z nich nevydrží a řekne ty slova, které chce slyšet i ten druhý:"Chceš se mnou chodit?" Ten druhý na to samozdřejmě nadšeně kývá a vzniká vztah, který není jen o sexu a mega lásce, ale kluk/holka se pro vás stává, jak partnerem tak i nejlepším kamarádem. Z tohodle vztahu obvykle vzniká kategorie 3.

3) Přátelství z nutnosti
Tohle přátelství by se dalo rozdělit na další dvě kategorie. TA první...by se nedala s jistotou říct, že je to vztah z nutnosti. Vzniká obvykle z rozpadnutí vztahu, který vznikl z přátelství. Ti dva se sice přestali milovat, ale mají se pořád rádi na takové úrovni, že se nechtějí vymazat ze života. Vzniká po dohodě dvou a není to jen rádoby věta ta konci vztahu..MŮŽEME BÝT KAMARÁDI!? Když jde o tenhle případ není to jen hloupá fráze útěchy, ale věta plná citů a pocitu, že se chcete výdat dál. Že spolu máte v plánu opravdu kamarádit, vyrážet spolu ven, vzdělovat si problémy. Bohužel existuje i další druh věty se stejným zněním: MŮŽEME BÝT KAMARÁDI!?
Z toho však nevyzařují city, ale potřeba už mít všechno za sebou. Kluci to říkají pro útěchu, i když to nemyslí vážně a na další srazy se svojí bývalou dívkou nemají ani pomyšlení. Dívky to říkají, obvykle v domění, že jim bude líp. Upřímně? Nebude! Já bych nemohla žít z pocitem, že zatímco já brečím a myslím na něj, protože ho pořád miluju, on se někde líbá s jinou a má mě na háku. Na to mám dost hrdosti, takže kdyby tyhle slova myslel jako hloupou nic neznamenající větu, poslala bych ho do prdel*.

Takže jak je to vlastně s kamarádstvím mezi holkou a klukem? Podle mě rozhodně existuje. Je sice zdřejmé, že se vám kamarád může líbit, ale něco jiného je líbit a něco jiného milovat. Já osobně si totiž vybírám kámoše, jak podle vzhledu (nebudu kamarádit s někým, kdo se mi nelíbí a přijde mi nesympatický), ale taky podle názorů a vlastností, podle kterých si budu vybírat i svého kluka. Jenže něco jiného je si vybírat podle toho kamaráda a něco jiného kluka. Sice můžou mít stejné vlastnosti, ale rozdíl mezi kamarádem a klukem je v tom, že kluk vás přitahuje i po citové a sexuální stránce, zatímco kámoš vás nechává chladnou.

Když to tak shrnu, tak pravé přátelství mezi dívkou a chlapcem existuje, protože takové opravdu mám. A jsem za něj ráda.

Jáma...celým jménem Zoufalství

30. ledna 2012 v 18:16 Téma týdne
Propadnout se v zoufalství. Je to nejhorší a nejvíc deprimující období, pro všechny zúčastněné. Když je to jen chvilková denní depka, téměř nic se neděje. Díky slzám to přejde a druhý den se zase usmíváš jako sluníčko. Horší je, když se z jámy zoufalství nedokážeš vyhrabat týdny v horších případech měsíce. Mluvím ze svým zkušeností. Sama jsem v nich už měsíce a bohužel zatím nevidím světlo.
Bolest, zoufalství či deprese, je jedno jak se tomu říká, všechno škodí, když je to dlouhodobé. A na mě už se to dá pozorovat, snad bych mohla být i učebnicový příklad. Ať už spím jakkoliv dlouho, jsem unavená a bez energie, úsměv je zakopaný někde hluboku uvnitř mě. Prudím jak své kamarády, kteří nechápou, co se se mnou děje, tak i učitele, rodiče a bohužel i svého přítele, který musí snášet mou častou náladovost.
Nejhorší je, že si sama ani nedokážu pomoct. Je to jako hluboká jáma, hluboká černá díra v které sedíte, bez vzduchu, bez Slunce, okolního světa, sami, sami se svojí bolestí. A čím víc se snažíte dostat nahoru, tím víc padáte dolů, padá na vás hlína, špína a všechno ostatní, jak se snažíte vyšplhat nahoru. A jediná možnost, jediná záchrana je, že někdo sežene lano a hodí vám ho dolů. Jenže to nestačí. Musí totiž s vámi vydržet, dokud nevyšplháte až nahoru.
Kámoši se mi sice snaží zvedat náladu, ale je to jen chvilková, pár hodinová záležitost, kdy se dokážu usmívat. Pak ale "lano" pustí a já zase spadnu na dno.
Velkou oporou je pro mě můj kluk a proto mě mrzí čím dál víc, jak se chovám. Je asi jen otázkou času, kdy dojde trpělivost i jemu a to lano pustí. A toho dne se moc bojím. Protože v tý prázdný tmě nechci zůstat navždy sama.


Internetová "realita"

25. ledna 2012 v 19:55 Téma týdne
Kdo není na Facebooku jako by nebyl. Internetový svět nám nabízí čím dál větší množství webových stránek, kde si můžeme založit profil, nahrát fotky, zapsat údaje o sobě a seznamovat se. Facebook, Lide, "Líbko" a další. Ale je vlastně tohle všechno opravdu tak dokonalé, jak se na první pohled zdá?
Je opravdu dobře, že si o nás můžou číst údaje úplně neznámé osoby? Proto by si ten, kdo si zakládá nějaký profil, měl rozmyslet, co by o sobě neměl za žádnou cenu zveřejňovat, ale i své internetové "přátele" by jsme si měli vybírat s velkou opatrností.

Píšeš si se super klukem, ale opravdu se dá říct, že je to on? V životě jsi ho neviděla a jsi zamilovaná až po uši? Trošku brzdi!
Tohle je totiž největší problém. Holky se rychle zamilují i do neznámého kluka přes net a to jen díky sladkým řečičkám.
Ale jak můžeš vědět, že ti je nepíše nějaký nadržený dědula. I já sama jsem dřív brouzdala po netu a flirtovala, samozřejmě srazy byly, ale moc odvařená jsem z nich nebyla. Nakonec se totiž ukázalo, že pan dokonalý, zas tak dokonalý není.

Hodně často taky vidím rádoby vztahy. Rádoby proto, že lidé, kteří se v životě neviděli se dají na "fejsu" do vztahu a píšou si jak moc se milují. Cože? Kam jsme se to dopracovali? Že polibky jsme vyměnili za šťouchnutí, povídání face to face jsme vyměnili za chat a procházky za společné hry přes net. Tohle je podle vás ta pravá láska?
Až budete mít děti, co jim řeknete, že vaše největší love story probíhala díky šťouchání? Naopak nejsem proti, když osobu aspoň trošku znáte a jste tak stydlivý, že si píšete a pomalu se dopracujete až k rande venku.

Může teda i díky Facebooku atd. vzniknout láska? Pro hodně lidí asi nemožné, ale já sama za sebe můžu říct, že to opravdu jde. Na kluka, kterého jsem potkala v jedné "hospůdce" jsem narazila na Fb a facebookovým oťukáváním jsme se dostali až ke krásnému 6 měsíčnímu vztahu.

Takže vlastně nevím, jestli jsem proti těmhle stránkám. Jako vše má samozřejmě svoje výhody a nevýhody i jisté hranice.

Hodně často slýchám, že Facebook ničí mezilidské vztahy. S tím zásadně nesouhlasím. Nebo snad Facebook vám vytvořil profil, přidal vám přátele a nebo vás dokonce nutí u něj dřepět, místo vychutnání si procházky se svým idolem?¨
Tohle má každý ve svým rukou....takže nic proti těmto stránkám opravdu nemám, což se nedá říct o lidech, kteří mají problém rozeznat realitu od internetového flirtu. Ty opravdu můžu jen litovat :)



Láska prý bolí....

20. ledna 2012 v 15:09 Úvahy, příběhy,povídky
Když jsme spolu chodili bylo vše krásné, nádherný vztah plný lásky a něhy. Jenže když jsem se k němu nastěhovala, nádherná idilka se pomalu měnila v peklo. Nejdřív to byly jen hádky, později přišla první facka a další na sebe nenechala dlouho čekat.
Korektorem si zakrývám modřinu pod okem, která pomalu dostává šeredný fialový nádech. Fialovou barvu jsem neměla ráda nikdy a to už vůbec ne v podobě modřin a podlitin na mém těle. Kouknu se na sebe do zrcadla a sjedu se pohledem.
Škrábanec na levé tváři už se mi pomalinku hojí. Zoufale si sednu na vanu. Mohla bych si těď sbalit kufry a odejít navždy někam pryč a mít klid, jenže copak to jde? Copak můžu opustit někoho koho miluju, svého přítele a trýznitele v jednom?
"Kde jsi zase byla?" uslyším hromující hlas svého muže už v předsíni. Vyděšeně položím tašku s nákupem na zem vedle botníku a s provinilým výrazem se docourám do kuchyně, kde sedí můj muž, v ruce drží láhev piva a asi ne první, jak koukám na stůl, kde jsou další tři.
"Na nákupu miláčku," řeknu s rozklepaným hlasem.
Hodí po mě rozzuřený pohled, který už moc dobře znám. Svým pohledem rychle ucuknu zpátky na podlahu, nechci ho ještě víc provokovat.
"Tak dlouho?"
"U kasy byla velká fronta a byla jsem pryč půl hodiny, to není zase tak velká doba," odpovím omluvně.
Prudce stane od stolu až ho skoro převrhne. "Přestaň mi lhát ty couro! Zase ses někde kurvila!" vykřikne.
"Miláčku to není pravda, byla jsem opravdu jen nakupovat, však víš, že miluji jen tebe," rozbrečím se, ale jeho to neodměkčí. Řve dál.
"Sakra co si o sobě myslíš ty běhno? Že si tě nastěhuju do domu, dám ti vše po čem toužíš a ty si budeš užívat s jiným. Jsi jen děvka!" křičí nepříčetně a vlepí mi facku.
Bolestivě se chytnu za tvář a snažím se přestat plakat. "Miláčku, prosím!" stačím vykřiknout než se na mě sesypou další rány. Instinktivně si kreju hlavu.
Když si řekne, že už jsem potrestaná dost, unaveně se přesune do obýváku. Teprve když jsem sama se rozbrečím naplno. Z ran a nezpravedlnosti, kterou každý den prožívám. Já, která ho tak miluje a udělala by pro něj vše,budu bita za nic a nazývána děvkou? Slzy mě štípou v rankách, které mi zbyly po jeho nehtech. Z posledních sil se dostanu do koupelky, kde se snažím dát aspoň trošku do kupy. Proč? Aby nikdo nic nepoznal i přes to že vím, že zítra to začne nanovo.