Dosud jsem nepochopila, proč si někteří lidé začnou vážit lásky až když ji ztratí. Proč si uvědomíme, jak moc tu osobu milujeme až po tom, co je všechno pěkné pryč a začneme ji ztrácet. Až teprve pak si uvědomíme, jak moc pro nás byla láska od té osoby v životě důležitá.
Se slzami v očích vzpomínám na to pěkné, co jsem s ní prožil. Její úžasnou tvář, vlasy s kterýma jsem si rád hrál, její vůni, kterou jsem ji koupil a ona se s ní poctivě voněla. Její krásné modré zářivé oči z kterých jsem vyčetl vše. Její dotek a pohled, který mě dostával.
Rozklepanýma rukama držím plyšáka, kterého mi dala jen tak, aby mi udělala radost. Bral jsem to jako absurdní věc. Dětinskou kravinku, která pro mě neznamenala tolik, kolik znamenat měla. Znovu mi vytrysknou do očí slzy. Absurdita!?
Jak rád bych od ní dostal dalšího plyšáka.
Jenže teď...je všechno jinak. Ta bolestivá pravda mě den a noc mučí. Jak jsem se choval, jak málo jsem jí dával najevo lásku a přitom ona......ona mě milovala celým svým srdcem. Bral jsem jí jako samozřejmost. Její polibky, doteky..všechno se mi omrzelo a nevážil si toho, teď bych byl rád i za facku, jen abych cítil její dotek na své tváři!
"Miláčku, co se děje?" usmála se na mě před měsícem. Místo obvyklého odseknutí, že nic jsem se na ní trošku zlostně kouknul.
"Víš! Já už nevím, jestli chci pokračovat!"
"V čem?" zeptala se roztřeseným hlasem, i když musela vědět, jak jsem to myslel.
"No ve vztahu. Promiň, ale prostě pořád je to stejnej stereotyp. Už se začínám nudit, chápeš?" řekl jsem a ani tenkrát nepřemýšlel nad tím, jak jí to muselo ublížit.
Odsunula se ode mě a z očí ji padaly slzy. "Ale já se změním. Já tě miluju a nechci konec. Miláčku, prosím dej mi šanci. Bude to jiný!" koktala mezi slzami.
"Myslím, že bude lepší, když půjdeš domů," odpověděl jsem a odvrátil tvář. Mlčky se zvedla a odešla. Když se za ní zaklaply dveře, zlost ze mě opadla a sevřelo se mi srdce ve strašné bolesti. Proboha, co jsem to udělal? Vystřelil jsem ven a běžel, co nejrychleji jsem mohl. Byla pryč. Naštván sám na sebe jsem se vrátil domů, psal jí, snažil se jí dovolat a vysvětlit jí, že to všechno byla lež. Že jí miluju a že to společně zvládneme. Nebrala to.
Hned ráno mi volal náš společný kámoš: "Hele Ondro, jsi v pohodě?"
"No nejsem ani trošku!"
"Se ti nedivím. Mít holku v nemocnici, hej fakt to musí bejt děs. Nemám se stavit ať nejsi sám?" řekl ačkoliv jsem jeho slova nechápal.
"V nemocnici? Jak v nemocnici?" skoro jsem křičel zoufalstvím.
"Co? Ty to nevíš? Včera tvojí holku srazilo auto, leží v nemocnici a podle toho co vím, na tom není nejlíp."
Nečekal jsem na nic. Típl mobil a běžel do nemocnice, jak splašený. Když jsem doběhl na recepci, viděl jsem z dálky Lucky rodiče. Došel jsem k nim. Všichni šíleně brečeli. Nechápal jsem nic.
"Jak je na tom?" zmohl jsem se na jednu otázku, než se mi zlomil hlas.
"Nepřežila to!" vypadlo z její mamky a znovu propukla v hysterický pláč. Složil jsem se na lavičku a přál si aby to byl zlý sen. Ta šílená bolest v srdci, bolest svírající moje vnitřnosti, neskutečně bodavá bolest hlavy. Byl jsem jak sjetej.
Sen to nebyl. Zanedlouho se konal pohřeb. Seděl jsem v zadu a brečel, jak holka.
Teď na tom nejsem o nic líp. Nikdy v životě si neodpustím, že kvůli stupidnímu pocitu zlosti za který ona nemohla, jsem jí připravil o život. Že poslední moje slova byla, že má vypadnout. Kdybych řešil svoje problémy včas, nebyl bych naštvanej, zůstala by u mě a já ji pak šel vyprovodit domů. Všechno by bylo v pořádku a já jí u dveří políbil se slovy, jak moc ji miluju. A byla by naživu!!
"Nenávidím se!" vykřiknu do tmy a pak se zkácím v dalších křečích bolesti a slz.






