Prosinec 2011

Zlost ničí vše....

31. prosince 2011 v 22:20 Úvahy, příběhy,povídky
Dosud jsem nepochopila, proč si někteří lidé začnou vážit lásky až když ji ztratí. Proč si uvědomíme, jak moc tu osobu milujeme až po tom, co je všechno pěkné pryč a začneme ji ztrácet. Až teprve pak si uvědomíme, jak moc pro nás byla láska od té osoby v životě důležitá.
Se slzami v očích vzpomínám na to pěkné, co jsem s ní prožil. Její úžasnou tvář, vlasy s kterýma jsem si rád hrál, její vůni, kterou jsem ji koupil a ona se s ní poctivě voněla. Její krásné modré zářivé oči z kterých jsem vyčetl vše. Její dotek a pohled, který mě dostával.
Rozklepanýma rukama držím plyšáka, kterého mi dala jen tak, aby mi udělala radost. Bral jsem to jako absurdní věc. Dětinskou kravinku, která pro mě neznamenala tolik, kolik znamenat měla. Znovu mi vytrysknou do očí slzy. Absurdita!?
Jak rád bych od ní dostal dalšího plyšáka.
Jenže teď...je všechno jinak. Ta bolestivá pravda mě den a noc mučí. Jak jsem se choval, jak málo jsem jí dával najevo lásku a přitom ona......ona mě milovala celým svým srdcem. Bral jsem jí jako samozřejmost. Její polibky, doteky..všechno se mi omrzelo a nevážil si toho, teď bych byl rád i za facku, jen abych cítil její dotek na své tváři!

"Miláčku, co se děje?" usmála se na mě před měsícem. Místo obvyklého odseknutí, že nic jsem se na ní trošku zlostně kouknul.
"Víš! Já už nevím, jestli chci pokračovat!"
"V čem?" zeptala se roztřeseným hlasem, i když musela vědět, jak jsem to myslel.
"No ve vztahu. Promiň, ale prostě pořád je to stejnej stereotyp. Už se začínám nudit, chápeš?" řekl jsem a ani tenkrát nepřemýšlel nad tím, jak jí to muselo ublížit.
Odsunula se ode mě a z očí ji padaly slzy. "Ale já se změním. Já tě miluju a nechci konec. Miláčku, prosím dej mi šanci. Bude to jiný!" koktala mezi slzami.
"Myslím, že bude lepší, když půjdeš domů," odpověděl jsem a odvrátil tvář. Mlčky se zvedla a odešla. Když se za ní zaklaply dveře, zlost ze mě opadla a sevřelo se mi srdce ve strašné bolesti. Proboha, co jsem to udělal? Vystřelil jsem ven a běžel, co nejrychleji jsem mohl. Byla pryč. Naštván sám na sebe jsem se vrátil domů, psal jí, snažil se jí dovolat a vysvětlit jí, že to všechno byla lež. Že jí miluju a že to společně zvládneme. Nebrala to.
Hned ráno mi volal náš společný kámoš: "Hele Ondro, jsi v pohodě?"
"No nejsem ani trošku!"
"Se ti nedivím. Mít holku v nemocnici, hej fakt to musí bejt děs. Nemám se stavit ať nejsi sám?" řekl ačkoliv jsem jeho slova nechápal.
"V nemocnici? Jak v nemocnici?" skoro jsem křičel zoufalstvím.
"Co? Ty to nevíš? Včera tvojí holku srazilo auto, leží v nemocnici a podle toho co vím, na tom není nejlíp."
Nečekal jsem na nic. Típl mobil a běžel do nemocnice, jak splašený. Když jsem doběhl na recepci, viděl jsem z dálky Lucky rodiče. Došel jsem k nim. Všichni šíleně brečeli. Nechápal jsem nic.
"Jak je na tom?" zmohl jsem se na jednu otázku, než se mi zlomil hlas.
"Nepřežila to!" vypadlo z její mamky a znovu propukla v hysterický pláč. Složil jsem se na lavičku a přál si aby to byl zlý sen. Ta šílená bolest v srdci, bolest svírající moje vnitřnosti, neskutečně bodavá bolest hlavy. Byl jsem jak sjetej.
Sen to nebyl. Zanedlouho se konal pohřeb. Seděl jsem v zadu a brečel, jak holka.

Teď na tom nejsem o nic líp. Nikdy v životě si neodpustím, že kvůli stupidnímu pocitu zlosti za který ona nemohla, jsem jí připravil o život. Že poslední moje slova byla, že má vypadnout. Kdybych řešil svoje problémy včas, nebyl bych naštvanej, zůstala by u mě a já ji pak šel vyprovodit domů. Všechno by bylo v pořádku a já jí u dveří políbil se slovy, jak moc ji miluju. A byla by naživu!!
"Nenávidím se!" vykřiknu do tmy a pak se zkácím v dalších křečích bolesti a slz.




Láska

22. prosince 2011 v 20:30 Skládání
Máš úsměv milý, co rány hojí,
andělskou náruč v které můžu zapomenout.
Doteky, po kterých moje tělo hoří,
polibky, které můj chtíč zvýší.
Slova, která u srdce bolí,
ale i ty, co bolest tiší.
Pohled po kterém tolik toužím,
blízkost tvého těla mě příjemně ničí.
To ty mému srdci vládneš,
ty jsi ten lovec a já tvoje oběť.
A nechci, aby tomu bylo jinak,
"Miláčku," šeptám ti, "chci tě teď líbat!"

Její jméno

7. prosince 2011 v 17:10 Skládání
Musím psát, když nemůžu nic jinýho,
musím utýct, když není už nic dobrýho.
Chci odkud pryč do světa jinýho,
chci na tebe zapomenout, najít něco lepšího.
 
Zatím co ty jsi mě jen jako úlet bral,
vzal moje srdce a na kousky rozšlapal.
Já hloupá ti věřila,
ty za mými zády jsi ze mě dělal debila.
Jsem snad ještě malá na lásku,
pro kluky jen hloupá holka na provázku?
Holka, kterou kluci nemůžou milovat,
nebo jsem na lásku snad moc ošklivá?
Do očí jsi mi říkal slova lásky,
když jsi nebyl se mnou, líbal jsi jiné krásky.
Že je to kámoška a nic jinýho,
tak proč jsi jí strkal jazyk až do krku?
Prý kvůli chlastu? To ti mám věřit?
Vždyť na té oslavě jen kolem ní jses stíhal točit.
Dělám, že nevadí mi její jméno,
přitom vím, že se za ním skrývá tolik zlého.
Snažím se odpustit, srdce mé křičí,
slzy mi padají ze zarudlých očí.
Sbírám rozbité kousíčky, dávám je k sobě,
snažím se slepit to rozbité srdce.
Když slyším její jméno, chce se mi brečet,
přesto musím jen zarytě mlčet.
Víš vůbec proč mlčím? Víš proč to furt trpím?

To moje srdce, bohužel po tobě, stále touží.