close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Pomoc nic nestojí

20. října 2011 v 18:20 |  Úvahy, příběhy,povídky
Když tak koukám na lidi, kteří se naprosto nestarají o své okolí, jejich blízcí jsou jim ukradení a vlastně jsou jim dobří jen když sami něco potřebují, je mi z toho smutno. Jak kdyby někomu s něčím pomoct byl nadlický úkol.
A co, že za to nic nedostanete? Už jen ten úsměv za to určitě stojí.
Možná i já to kdyby brala jinak, ale musím říct, že za ty léta jsem se hodně změnila. Ale sama od sebe bych to asi nedokázala. Zlom nastal před 3 rokama v Košumberku, to jsou vlastně lázně, kde jsme byly mix dětí s všemožnými problémy. Od hubnutí, kvůli zdravotním problémům až po postižené děti nebo děti na vozíčku. A řeknu vám, první dny to bylo pro mě peklo. Pořád jsem jen brečela, při pohledu na ně a jak ten život byl k nim nespravedlivý.
Později jsem si tam ale našla i kámoše s kterýma jsem tam ty 3 měsíce přežila. Naučila jsem se tam hodně a nejvíc o tom, že pomoc opravdu nic nestojí.
Byl tam jeden kluk (ani nevím pořádně s čím tam byl, když jsem se ho ptala, tak to nevěděl a později jsem zjistila proč.)
Trpěl výpadkama paměti. Jeden den byl naprosto v pořádku a druhej den ani nevěděl, jak se jmenuje.
Jednou jsem seděla a snídala a on přišel do jídelny mezi posledníma. Sedl si naproti mě a snažil si namazat chleba.
Pokoušel se o to asi 10 minut a tak jsem se ho zeptala, jestli s tím nechce pomoct. Když jsem mu podala namazaný chleba, nikdy nezapomenu na výraz jeho obličeje. Na ty věčně smutný oči, ale přitom se usmíval. A mě zalil pocit štěstí.
Od té době jsem se tam snažila pomáhat každému, kdo potřeboval. Hrála jsem si s malýma holčičkama, které bohužel byly postižené, jezdila s dívkama na vozíčku na procházky nebo pomáhala s výkresama. To, co jsem tam zažila, se prostě nedá napsat do jednoho kraťoučkého článku. Byli pro mě jako rodina a proto jsem i na konci pobytu brečela jako malá holka.
Nikdy nebudu litovat, že jsem tam byla a jaké zkušenosti jsem nasbírala. A jestli se mi to podaří a dostanu se na sociální, a budu moct pracovat třeba v dětském domově, budu ta nejšťastnější na světě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 milacek milacek | 20. října 2011 v 18:28 | Reagovat

moc pekny skoda ze takovejch lidi jako ty moc neni :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama