Zamilovaný pár sedí na pohovce a sledují film, přitom se k sobě tulí, aby je hřálo teplo jejich roztoužených těl. On by ji nejradši svlékl a konečně se s ní pomiloval, když cítí sálající teplo z její kůže, ale nechce na ní tlačit a tak radši mlčí a vychutnává si to, co má.
Z ničeho nic se ale přehluší film špitnutím Verči. "Miláčku...?"
"Ano broučku?" otočí se na ní a koukne jí hluboce do očí.
"Víš, no prostě. Chtěla bych zítra jít s Lindou na tu párty, tak jsem se tě chtěla zeptat, jestli ti to nevadí."
"Tak vadí, ale co můžu dělat. Asi nechceš, abych tam šel s tebou?" zeptá se smutně Petr a sklopí hlavu, aby skryl obavy.
"Neboj. Co by se mi mohlo stát, když tam budu s kámoškou. Kdyby něco, tak se ti ozvu, dobře?" řekne a políbí ho na tvář.
Ohlušující hudba je slyšet už pár metrů od kluby, takže máme čím dál veselejší náladu. Linda vypráví, co všechno se u ní nového stalo, za tu dobu, co jsme se neviděli a já se snažím napjatě poslouchat, protože soustředit se i přes tu hudbu je složitý úkol.
Dojdeme před klub a vyhazovač chce ukázat občanku jako důkaz, že nám je 15. "Vypadáme snad jako mimina?" řekne rozhořčeně Linda.
"To sice ne, ale za ty léta zkušeností vím, co dovedou správný hadry a šminky." usměje se vyhazovač, jakoby se snažil zmírnit rozhořčení, které v Lindě panuje.
Vstoupíme dovnitř a hlasitost hudby nás naprosto omámí. Jdeme si sednoout ke stolu, odložíme věci a vrhneme se na parket. Za tu dlouhou dobu zase konečně jednou rozhejbat tělo.
Netrvá dlouho a přitancují k nám dva kluci. Sjedeme je pohledem a nemáme si na co stěžovat. Vysoký blonďák si vybere Lindu a zachvíli spolu mizí kdesi, no nebudu přemýšlet kde. Ona byla vždy na všechno moc hrrr.
"Ahojky kotě. Já jsem Sccoby. Jak se jmenuješ ty?"
"Verča."
"A nezajdeme na něco k pití? Zvu tě."
"No já nevím, aby mě pak kámoška nehledala," řeknu rozpačitě a rozhlédnu se kolem.
"Neboj. O tu je teď dobře postaráno," rozchechtá se na celé kolo.
Byl mi šíleně nesympatickej, ale radši jsem nechtěla odporovat.
"Tak co si dáš?"
"No asi kofolu.."
"Jo tak kofolu...Dvakrát polejváka," houkne na barmana, který během chvíle přichystá to, co jsem nechtěla.
Jdeme si sednout na místo, kde by jsme já a Linda snad měli mít ještě věci. Naštěstí tam jsou. Položím si skleničku na stůl a radši překontroluju stav věcí v kabelce. "Asi bych měla dávat pozor na tu skleničku, ten týpek je fakt divnej, no snad Linda přijde brzo," honí se mi v hlavě zatímco kontroluju kabelku. Fájn je všechno.
Napiju se ze skleničky. No nechutná to nějak zle, ale stejně bych si radši dala tu kofolu.
Chvíli si se Sccobym povídám, ale pak, jakoby jsem toho vypila litr. Začne se mi motat hlava a přestávám vnímat, co mi vlastně říká. Že bych byla opilá. To je blbost sakra. Tolik jsem toho nevypila.
"Ehm...hele asi....asi půjdu, no musím najít..Lindu," začne se mi motat krom hlavy ještě jazyk. Úžasný, kde sakra Linda vězí? Chci domů, je mi blbě. Vypotácím se ven, kde minu hlouček puberťaček, co se asi nedostali dovnitř. Zajdu za roh a opřu se o zeď. Pokusím se to nachvíli vydýchat a pak půjdu hledat kámošku. Fakt už chci do postele.
"Ahá, taky jsi kočičko. Jsem si říkal, kam jsi se poděla." Zase se rozesměje. Ten jeho smích je tak nepříjemnej.
"Hele je mi fakt blbě. Pomůžeš mi najít Lindu?" řeknu zatímco se snažím udržet na nohách.
"A co se nejdřív trošku pobavit hmm?" Přimáčkne mě svým tělem víc ke stěně, až nemůžu skoro dýchat.
Snažím se ho odstrčit, ale nemám vůbec sílu. "Sakra nech mě! Potřebuju najít Lindu," sesbírám poslední síly a odstrčím ho.
"Chtěl jsem ti to udělat hezký, ale fakt nemám trpělivost!" zařve agresivně a povalí mě na zem.
"Ne!! Nech tě sakra bejt!!" křičím ale to už mi chytá ruce a zacpává pusu.
"Buď zticha a nic se ti nestane. Jen si trošku pohrajeme. Neboj bude se ti to líbit," zašeptá mi do ucha a pak už si nic nepamatuju.
Probouzím se po pár hodinách. Je pořád ještě tma a hudba nepřestává hrát. Sednu si a pomalu si začínám uvědomovat, co se stalo. Rozhlédnu se kolem. Všude jsou moje věci, špinavé a napůl roztrhané. Kouknu na své tělo. Všude mám modřiny a škrábance. Rozbrečím se. Mezi slzama se snažím posbírat a obléct si věci. Pak si sednu do rohu a rozklepanýma rukama vytáhnu mobil.
V telefoním seznamu se snažím najít jen jedno číslo.
"Haló? Verčo slyšíš mě? Je tam šílenej rachot. Miláčku ty brečíš? Co se stalo?"
"Prosím přijeť pro mě," to jediné jsem dokázala říct, než se mi pláčem stáhlo hrdlo.





ze bys si konecne pochopila ceho se bojim? :)