Říjen 2011

Diskotéka

29. října 2011 v 11:44 Úvahy, příběhy,povídky
Zamilovaný pár sedí na pohovce a sledují film, přitom se k sobě tulí, aby je hřálo teplo jejich roztoužených těl. On by ji nejradši svlékl a konečně se s ní pomiloval, když cítí sálající teplo z její kůže, ale nechce na ní tlačit a tak radši mlčí a vychutnává si to, co má.
Z ničeho nic se ale přehluší film špitnutím Verči. "Miláčku...?"
"Ano broučku?" otočí se na ní a koukne jí hluboce do očí.
"Víš, no prostě. Chtěla bych zítra jít s Lindou na tu párty, tak jsem se tě chtěla zeptat, jestli ti to nevadí."
"Tak vadí, ale co můžu dělat. Asi nechceš, abych tam šel s tebou?" zeptá se smutně Petr a sklopí hlavu, aby skryl obavy.
"Neboj. Co by se mi mohlo stát, když tam budu s kámoškou. Kdyby něco, tak se ti ozvu, dobře?" řekne a políbí ho na tvář.


Ohlušující hudba je slyšet už pár metrů od kluby, takže máme čím dál veselejší náladu. Linda vypráví, co všechno se u ní nového stalo, za tu dobu, co jsme se neviděli a já se snažím napjatě poslouchat, protože soustředit se i přes tu hudbu je složitý úkol.
Dojdeme před klub a vyhazovač chce ukázat občanku jako důkaz, že nám je 15. "Vypadáme snad jako mimina?" řekne rozhořčeně Linda.
"To sice ne, ale za ty léta zkušeností vím, co dovedou správný hadry a šminky." usměje se vyhazovač, jakoby se snažil zmírnit rozhořčení, které v Lindě panuje.
Vstoupíme dovnitř a hlasitost hudby nás naprosto omámí. Jdeme si sednoout ke stolu, odložíme věci a vrhneme se na parket. Za tu dlouhou dobu zase konečně jednou rozhejbat tělo.
Netrvá dlouho a přitancují k nám dva kluci. Sjedeme je pohledem a nemáme si na co stěžovat. Vysoký blonďák si vybere Lindu a zachvíli spolu mizí kdesi, no nebudu přemýšlet kde. Ona byla vždy na všechno moc hrrr.
"Ahojky kotě. Já jsem Sccoby. Jak se jmenuješ ty?"
"Verča."
"A nezajdeme na něco k pití? Zvu tě."
"No já nevím, aby mě pak kámoška nehledala," řeknu rozpačitě a rozhlédnu se kolem.
"Neboj. O tu je teď dobře postaráno," rozchechtá se na celé kolo.
Byl mi šíleně nesympatickej, ale radši jsem nechtěla odporovat.
"Tak co si dáš?"
"No asi kofolu.."
"Jo tak kofolu...Dvakrát polejváka," houkne na barmana, který během chvíle přichystá to, co jsem nechtěla.
Jdeme si sednout na místo, kde by jsme já a Linda snad měli mít ještě věci. Naštěstí tam jsou. Položím si skleničku na stůl a radši překontroluju stav věcí v kabelce. "Asi bych měla dávat pozor na tu skleničku, ten týpek je fakt divnej, no snad Linda přijde brzo," honí se mi v hlavě zatímco kontroluju kabelku. Fájn je všechno.
Napiju se ze skleničky. No nechutná to nějak zle, ale stejně bych si radši dala tu kofolu.
Chvíli si se Sccobym povídám, ale pak, jakoby jsem toho vypila litr. Začne se mi motat hlava a přestávám vnímat, co mi vlastně říká. Že bych byla opilá. To je blbost sakra. Tolik jsem toho nevypila.
"Ehm...hele asi....asi půjdu, no musím najít..Lindu," začne se mi motat krom hlavy ještě jazyk. Úžasný, kde sakra Linda vězí? Chci domů, je mi blbě. Vypotácím se ven, kde minu hlouček puberťaček, co se asi nedostali dovnitř. Zajdu za roh a opřu se o zeď. Pokusím se to nachvíli vydýchat a pak půjdu hledat kámošku. Fakt už chci do postele.
"Ahá, taky jsi kočičko. Jsem si říkal, kam jsi se poděla." Zase se rozesměje. Ten jeho smích je tak nepříjemnej.
"Hele je mi fakt blbě. Pomůžeš mi najít Lindu?" řeknu zatímco se snažím udržet na nohách.
"A co se nejdřív trošku pobavit hmm?" Přimáčkne mě svým tělem víc ke stěně, až nemůžu skoro dýchat.
Snažím se ho odstrčit, ale nemám vůbec sílu. "Sakra nech mě! Potřebuju najít Lindu," sesbírám poslední síly a odstrčím ho.
"Chtěl jsem ti to udělat hezký, ale fakt nemám trpělivost!" zařve agresivně a povalí mě na zem.
"Ne!! Nech tě sakra bejt!!" křičím ale to už mi chytá ruce a zacpává pusu.
"Buď zticha a nic se ti nestane. Jen si trošku pohrajeme. Neboj bude se ti to líbit," zašeptá mi do ucha a pak už si nic nepamatuju.
Probouzím se po pár hodinách. Je pořád ještě tma a hudba nepřestává hrát. Sednu si a pomalu si začínám uvědomovat, co se stalo. Rozhlédnu se kolem. Všude jsou moje věci, špinavé a napůl roztrhané. Kouknu na své tělo. Všude mám modřiny a škrábance. Rozbrečím se. Mezi slzama se snažím posbírat a obléct si věci. Pak si sednu do rohu a rozklepanýma rukama vytáhnu mobil.
V telefoním seznamu se snažím najít jen jedno číslo.
"Haló? Verčo slyšíš mě? Je tam šílenej rachot. Miláčku ty brečíš? Co se stalo?"
"Prosím přijeť pro mě," to jediné jsem dokázala říct, než se mi pláčem stáhlo hrdlo.

Podzim

28. října 2011 v 22:09 Focení
Fotky sice nic moc, jelikož nemůžu bráchu otravovat dlouhými procházkami a focením a nechtěla jsem jít sama, ale i tak....ten podzim, to je prostě nejůžasnější období pro amatérské fotografy :D






































Pomoc nic nestojí

20. října 2011 v 18:20 Úvahy, příběhy,povídky
Když tak koukám na lidi, kteří se naprosto nestarají o své okolí, jejich blízcí jsou jim ukradení a vlastně jsou jim dobří jen když sami něco potřebují, je mi z toho smutno. Jak kdyby někomu s něčím pomoct byl nadlický úkol.
A co, že za to nic nedostanete? Už jen ten úsměv za to určitě stojí.
Možná i já to kdyby brala jinak, ale musím říct, že za ty léta jsem se hodně změnila. Ale sama od sebe bych to asi nedokázala. Zlom nastal před 3 rokama v Košumberku, to jsou vlastně lázně, kde jsme byly mix dětí s všemožnými problémy. Od hubnutí, kvůli zdravotním problémům až po postižené děti nebo děti na vozíčku. A řeknu vám, první dny to bylo pro mě peklo. Pořád jsem jen brečela, při pohledu na ně a jak ten život byl k nim nespravedlivý.
Později jsem si tam ale našla i kámoše s kterýma jsem tam ty 3 měsíce přežila. Naučila jsem se tam hodně a nejvíc o tom, že pomoc opravdu nic nestojí.
Byl tam jeden kluk (ani nevím pořádně s čím tam byl, když jsem se ho ptala, tak to nevěděl a později jsem zjistila proč.)
Trpěl výpadkama paměti. Jeden den byl naprosto v pořádku a druhej den ani nevěděl, jak se jmenuje.
Jednou jsem seděla a snídala a on přišel do jídelny mezi posledníma. Sedl si naproti mě a snažil si namazat chleba.
Pokoušel se o to asi 10 minut a tak jsem se ho zeptala, jestli s tím nechce pomoct. Když jsem mu podala namazaný chleba, nikdy nezapomenu na výraz jeho obličeje. Na ty věčně smutný oči, ale přitom se usmíval. A mě zalil pocit štěstí.
Od té době jsem se tam snažila pomáhat každému, kdo potřeboval. Hrála jsem si s malýma holčičkama, které bohužel byly postižené, jezdila s dívkama na vozíčku na procházky nebo pomáhala s výkresama. To, co jsem tam zažila, se prostě nedá napsat do jednoho kraťoučkého článku. Byli pro mě jako rodina a proto jsem i na konci pobytu brečela jako malá holka.
Nikdy nebudu litovat, že jsem tam byla a jaké zkušenosti jsem nasbírala. A jestli se mi to podaří a dostanu se na sociální, a budu moct pracovat třeba v dětském domově, budu ta nejšťastnější na světě.

Ve vaně

19. října 2011 v 20:29 Focení
Neznám nic lepšího, než si po celém namáhavém dni lehnout do teplé vany s pěnou a jen tam tak ležet a relaxovat.
Ležela jsem tam a koukala na svíčku, kterou jsem si zapálila. Bylo to jediné světlo v místnosti a díky tomu jsem se mohla uvolnit ještě víc.
Horká voda mi laskala tělo a já pozorovala ten oranžový plamínek, jak kmital a vytvářel na stěnách odrazy.
Vypadalo to tak úžasně. Asi to bude tím, že jsem tak trošku romantička. Opravdu nemůže být nic úžasnějšího.
Hrála jsem si s pěnou a voda mi protékala mezi prsty. Užívala jsem si to horko, které zaplavovalo celé mé tělo.
Položila jsem si nohy na kraj vany a porozovala, jak se od nic odráží oranžové světlo. Zajímavý pohled.
Plamínek se ještě víc rozkmital a na stěnách se vytvářeli další a další obrazce.
Když jsem si vanu dostanečně užila, vylezla jsem a stoupla si na měkkou podložku. Po zádech mi z mokrých konečků vlasů stékaly kapičky a studily mě, protože moje kůže byla stále rozžhavená. Vzala jsem ručník a pomalu jsem se osušila.
Znáte něco lepšího než koupel? Já ne.

Fotky ježka

16. října 2011 v 14:19 Focení
Jednou takhle na louce....










The end love story!

1. října 2011 v 14:39 Skládání
U srdce tvoje slova mě zabolí,
slané slzy očí mé zaplní.
Ty ještě nechápeš, co jsi mi provedl,
že naši lásku právě jsi zavrhl.
Moje srdce není zrcadlo,
přesto se na milion střípků rozpadlo.
Nevidín, neslyším, zavírám oči,
celý svět se tak zlověstně točí.
Nevidím, neslyším, cítím jen bolest,
vím jen jediné: Tohle je konec!