Sedět v koutě sám,
kolem tebe jenom tma.
Její temnota a chlad moji kůži omývá.
Na duši bolest, v srdci stesk,
nad kopci prohání se mocný blesk.
Velké slzy ze skleněných očí,
padají po zčervenalých tvářích.
Tyhle slzy však nemění se v perly,
tyhle slzy mají léčit hluboké rány.
Jenže slzy ani trochu neléčí,
měla jsem o nich představy jinačí.
V tom tmavém koutě nikdo mě neslyší,
stesk a smutek snažím se potlačit.
Ten ostrý kousek skla poslepu nahmatám,
k zápěstí svému pomalu ho přikládám.
Pak tupá bolest tělem mým projede,
podivný pocit tělo mé polije.
Kapička krve rodící se z rány,
odchází společně s mými obavami.
Chce se mi spát, zavírám víčka,
na mé ruce leskne se krvavá kapička.




