Už jako malinká jsem jezdila na různé tábory. A co mě na nich nejvíc štvalo? Bojovky!
Hodně dětí se celý tábor těšili právě na bojovky, ale já se rozklepala, jen co jsem to slovo uslyšela. Bohužel mi to vydrželo doteď. Když jsme se večer sešli kolem ohně, aby nám vedoucí vysvětlili pravidla, bušilo mi srdce jako splašené.
Každý kdo nechtěl hrát, se mohl vrátit do chatky, což bych určitě taky udělala, kdyby tenhle rok nebyl na táboře i Marek.
Začal se mi líbit hned, jak jsem ho poprvé uviděla. Prostě láska na první pohled. A před ním jsem rozhodně nechtěla vypadat jako strašpytel.
Úkol byl jasný. Start byl v 23:00 u brány tábora. Každý si měl vzít baterku a mobil, pro případ, že by se nebej bože ztratil.
Měli jsme dojít na kopec, kde čekali vedoucí. Problém byl, že jsme tam měli dojít za světla baterky a šlo se lesem. Taky jsme šli sami, protože nás pouštěli jednotlivě po 2 minutách.
Když přišla řada na mě, moc happy jsem z toho nebyla. Vyrazila jsem. Šla jsem nejdřív po silnici. Cesta byla vyznačená šipkama, takže by se ztratil vážně jen blbec. Došla jsem až k lesu. A to byl kámen úrazu. Strašně jsem se bála.
Sice jsem viděla na praporky, ale stejně. Rozklepali se mi nohy, když jsem vstoupila do toho tmavého lesa.
Krůček po krůčku jsem šla dál a dál a držela se co nejblíž praporků. Jenže jsem strašná nešika, což se hned potvrdilo.
O něco jsem zakopla, baterka mi vylítla z ruky a rozbila se o kámen. Zůstala jsem sama, po tmě a uprostřed lesa.
Začala jsem panikařit. V tu chvíli jsem si vůbec neuvědomila, že za mnou přece půjdou další děcka. Strach mi zatemnil mysl. Schoulila jsem se k nejbližšímu stromu a klepala se strachy. Ty blbí 2 minuty byli tak strašně dlouhý.
Už jsem skoro přestala doufat, když jsem uviděla o pár metrů odemě světýlko baterky. Hurá! Rozběhla jsem se za ním a neznámému padla do náruče. Klepala jsem se strachy, ale to mi bylo fuk. Až když jsem se odtáhla, jsem zjistila, kdo to je.
Marek! Ještě že byla tma. Byla jsem rudá až za ušima. Chvíli na mě nechápavě koukal, pak se ale usmál a políbil mě. Bylo to tak krásný. Do cíle jsme pak došli za ruku spolu.





