Červen 2011

Jak tě asi vnímá okolí?

20. června 2011 v 12:00 Úvahy, příběhy,povídky
Nikdy jsem nepatřila mezi ty rasisty, kteří nesnášejí nějakou rasu nebo typ lidí a jdou si po krku. Připadalo mi to jako nesmysl. Vždyť jsme přece všichni lidi a je jedno jesli máme pleť černou, bílou nebo žlutou. Jestli jsme se narodili v Česku nebo až někde na konci světa. Každý má právo na svůj život, i když je věřící nebo ne. Ale někteří lidé si to neuvědomují a asi ani nikdy neuvědomí. Je mi dost líto když projdu kolem skupiny kluků, kteří nadávají někomu s jinou barvou pleti, ale co s tím já slabá holka můžu dělat? Celkem často se taky setkávám s tím, že kluci zmlátí nějakého roma z okolí.
Prostě to nechápu. Řeknou o něm, že je to hnusnej blbej cigán, ale co si asi myslí o ni o nás? Teprve nedávno jsem pochypila jejich teorii. Šla jsem po parku a naproti mě parta cigánů. Kdyby to byli normální puberťáci jako já, šla bych s klidem dál, ale když jsem viděla je, docela jsem se zarazila. I přes to že nejsem rasista, začala jsem uvažovat jak je obejít. Najednou mi ta minisukně, co jsem měla na sobě, připadala blbá a přála jsem si, abych v tu chvíli na sobě měla něco, co by nešlo tak dobře sundat. Kdyby se na mě vrhli, ta sukně by moc velkou překážkou nebyla. Nakonec jsem kolem nich přešla s bušícím srdcem a vyslechla si jen oplzlé poznámky. Jen by mě zajímalo, jestli by to skončilo jen poznámkamy, kdybych kolem nich šla večír. Nevím, kde se to ve mě vzalo, že jsem takhle uvažovala i když mám mezi romy dost dobré kamarády. Ale oni působili tak nějak hrubě než ti ostatní.
A pak jsem nad tím víc uvažovala. Není ten strach způsoben z toho, že vypadají tak nějak hruběji než naši normální čeští kluci?
Když je vidím s naušnicí v uchy a jejich hadrech, fakt se jim radši vyhnu a asi v tom nejsem sama. Když se kouknu na moje kamarády romy, přijdou mi v pohodě, usměvavý a naušnice v jejich uchu nevypadá tak tvrďácky, ale když se kouknu na jiné mám jiný názor. Lidé asi dávají moc na předsudky a první dojem. Ale myslím, že je to správně. Když mi není někdo sympatický radši se mu vyhnu, až teprve hlubokým prozkoumání duše, můžeme zjistit jaký je. Ale to asi v parku nebo temné uličce nikdo neřeší. Nebo snad, jo?

Splín

18. června 2011 v 10:56 Skládání
Sny se promněnily v noční můru,
snažím se být pořád vzhůru.
Teplo slunce mění se v chlad,
usychá květina z mořských řas.
V dáli všimneš si motýlí krásy,
třepot jejich křídel ti v uších zazní.
Náhle vše pokryje černý mrak,
černota černá ti zatemní zrak.
Na konci tunelu světlo zhasne,
bloudící duše sama tam zmrzne.
Uvnitř sebe ucítíš podivný splín,
srdce z kamene, oči z ledu,
jen šepot motýlí slyšíš v tom tichu.

Profil

12. června 2011 v 13:35
Jmenuji se Veronika Pinkavová, ale ti, co mě znají mi pro jistotu říkají Verčo. Narodila jsem se 24.7.1996 v Ústí nad Orlicí v jedné malé nemocnici a už tehdy jako miminko jsem měla vlasů jako batole.
Jako malá jsem neměla nijak zajímavé vlohy, takže jste mě opravdu v 1 roce nemohli vidět číst si nahlas nebo hrát na kytaru a klavír jako nějakého muzikanta. Spíš jsem byla takovou ozdůbkou rodiny, proto se se mnou taťka hodně často chlubil na procházkách.

Moje fotky obletěly pár časopisů a měla jsem možnost i o reklamu, ale rodiče bohužel rozhodli za mě. Ve školce se mi pak sice začala rozvíjet kreativita, vyhrála jsem pár soutěží se svými obrázky, ale nic převratného to nebylo.
O pár let později, jak už to bývá, i já vyrostla ze snu o tom, že budu princezna a dala si trošku reálnější sen, tedy stát se modelkou. To se mi mohlo i splnit, protože nabídky na focení a procházení se po mole jsem opravdu dostávala a nebylo jich mála, bohužel, největší předpoklad pro modeling, hned po výšce a vzhledu, byla aspoň znalost angličtiny, ale s tou jsem si nikdy nerozumněla.

Postupem času, jsem místo před foťákem radši stála za. A fotila nejraději krajinu, což mi zůstalo doteď. Samozřejmě k tomu patřili i procházky lesem, sezení u rybníků a další věci v přírodě. Moje kreativita stoupala dál, a tak jsem zanedlouho začala i aktivně malovat, což mi naštěstí taky šlo a můžu se pochlubit i pár obrazy, můj první byl plačící anděl, ale ten už bohužel nemám.
Později jsem se začala věnovat i psaní. Nejdřív jen tak do šuplíku, ale jakmile jsem se dostala na druhý stupeň, toužila jsem psát školní časopis. Což se mi také splnilo a o rok později jsem se stala společně s dalšíma zkušenýma šéfredaktorka. O další rok později se ale školní časopis prodávat přestal, což mi ale nevadilo, protože jsem si založila tento blog. Předtím už jsem samožřejmě pár blogů měla, ale znáte to, takové ty kopírované články o ničem. Tenhle jsem se ale snažila vést plně autorsky a zatím se mi to i daří.

Hned po prázdninách nastupuju na umělecko průmyslovou školu, kterou jsem si musela sice vydupat, ale nakonec se podařilo a už za pár měsíců budu moct zdělit, jestli to bylo dobré nebo špatné rozhodnutí. Ale hlavní je že si jdu za tím, co chci.

Do budoucna bych rozhodně chtěla napsat nějakou svojí knížku. Takže až uvidíte můj face na nějakém obalu knihy, tak se mi to podařilo. Tak mi držte palce.