Vídeň

8. dubna 2014 v 17:49 |  Focení
V prosinci jsem měla tu možnost navštívit se školou Vídeň. Ovšem vánoční Vídeň. Jelikož naštěvuji uměleckou školu, výlet byl zaměřený především na návštěvu Albertina, kde se uskutečnila výstava moderních uměleckých děl. V této budově se však nemohlo fotit, proto jsem moc zajímavých fotek nepořídila (vlastně celkově vystavené obrazy vypadaly, jako by jste dali pastelky do ruky dítěti v mateřské školce).



Co mě však na Vídni nejvíce uchválilo, byly hlavně velmi proslulé Vídeňské trhy. Vidět něco takového na vlastní oči bylo něco naprosto úžasného. Všude to vonělo svařeným vínem, sladkými i slanými pokrmy, nádherné osvětlení, které ještě více podtrhlo atmosféru celé té krásy.
Ani domluvit se s obchodníky nebylo tak těžké (cestou tam jsem se dost bála, že se nebudu umět domluvit).
Když se začalo stmívat, byl to krásný pohled, jen mě mrzelo, že jsem na tu krásu měli jen 45 minut. I tak jsem si tento zážitek uchovala v paměti a neváhala bych se tam povídat znova (i když za ten den jsem tam nechala hotový majland, hold eura.) :)



Makro květiny

8. dubna 2014 v 16:29 |  Focení
Dneska jsem si opět přichystala něco málo z jarního focení u babičky na zahradě. Opět může potěšit především příznivce makro focení.

Zaměřila jsem se hlavně na focení tulipánů a narcisů.


























 


Dnešní focení

6. dubna 2014 v 20:40 |  Focení
Dneska jsem se konečně přemohla vzít do ruky foťák a jít se projít. Ačkoliv dnes nebylo na focení zrovna to nejideálnější počasí, pokusila jsem se vykouzlit aspoň něco. Především jsem se zaměřila na makro (jako vždy), protože rozkvetlé bílé květy jsou prostě nejlepší :3










V poslední řadě samozřejmě hrátky se slunečními paprsky..




Cesta do minulosti

30. března 2014 v 10:25 |  Téma týdne
Kdo si někdy nepřál probudit se, rozhlédnout se a zjistit, že jsme se ocitli zpátky v čase ve chvíli, po které jsme toužili?
Objevit kouzelné hodinky, otočit ručičky a proletět se do minlosti. Vstoupit do modročerného portálu z neznámé hmoty, vrátit se v čase a udělat něco jinak. V tu chvíli se to zdá fajn, i já si to mnohokrát přála, když jsem se slzami v očích přemýšlela nad tím, jaké by to bylo, kdyby se něco stalo jinak, kdybych neřekla to a to. Kdybych neslyšela to a to. Kdybych něco neudělala nebo udělala jinak. Jaké by to bylo?

To jsou ty myšlenky, které nás trápí a zžírají, když se stane věc, díky níž se nám zhroutí život. Bylo by něco jinak? Jaké by to bylo, kdyby se to nestalo? Zahrnujeme se otázkama, které nás mučí na duši a nikdo nám na ně nemůže dát odpověď, protože se už nic nezmění.
Chceme na ně odpověď a mnohdy si představujeme, jak vstoupíme do stroje času, jak ucítíme náhlou bolest, jak se naše tělo časovým prostorem přenáší o x let chvilek dozadu a všechno bylo zase fajn. Žádné slzy, trápení, křik a deprese z neutuchající bolesti na duši. Ale bylo by to opravdové řešení?

Co kdyby jsme opravdu takový stroj času měli? Každý by jednou mohl stroj času použít? Přenesli se a co by bylo pak...?
Opravdu by jsme byli šťastní? A co kdyby jsme se právě o PRAVÉ ŠTĚSTÍ připravili?
To, že se některé věci stanou mají podle mě nějaký smysl. Nemusíme na něj přijít hned. Možná to bude i pár let trvat. Ale možná právě to, co se stalo nám připraví lepší budnoucnost, i když tu v danou chvíli to nemůžeme vědět.
A co ty zkušenosti? Co kdyby se každý vracel v čase, dělal vše dobře, znova a správně..jak by jsme se mohli poučit ze svých chyb, kdyby jsme žádné nedělali? Prostě by jsme se vrátili časem a udělali ji znova (začarovaný kruh).

Podle mě je každá chvíle jedinečná a nedá se vrátit. I kdyby jsm se ji snažili napodobit, kdy bude v něčem jiná. Vše, co v životě uděláme a zažijeme nám dá do života zkušenosti, které zpracujeme a můžeme je využít pro náš lepší život. Tak proč se trápit věcmi, které nemůžeme změnit? Trápit se tím, že nemůžeme vrátit čas?
Vše má své důvody, proč se to stalo. My jsme v tu chvíli měli nějaké důvody, proč jsme něco udělali tak, jak jsme to udělali. Tak proč to chtít vrátit? Upřímně si myslím, že by to nepřineslo nic dobrého, protože by se z nás stali roboticky se chovající lidé, kteří by nejednali podle svých emocí, ale jednali podle toho, aby jsme nedělali chyby.
Ale...co by to pak bylo za život?

Pohádka života

18. března 2014 v 18:18 |  Úvahy, příběhy,povídky
Dlouhé zlatavé vlasy sahající až do poloviny jejích zad, na konci nakroucené do loken. Na sobě dlouhé, bílé šaty zdobené blyštivými kamínky, boty na podpatku, dlouhý závoj a kytice bílých růží. On oblečený v bílé košili a černém saku, ladící ke kalhotám. Dlouze se zahledí navzájem do očí a věnují si úsměv plný radosti a očekávání. A pak se políbí...žili spolu šťastně až do smrti!

Tak nějak končí každá pohádka. A jako malá jsem i já snila o princi na bílém koni, který si pro mě přijede, zatímco já na sobě budu mít roztomile růžové šatičky (tedy do doby, než jsem nezačala nesnášet růžovou a koníček s princem byl v mých představách nahrazen svalnatým vojákem.)
Ale i tak se dá říct, že šťastné konce pohádek se od reality, kterou zažíváme/zažijeme dost výrazně liší. Jako by jsme už od samotného narození byli prokletí neznámou kletbou generace 21. století a my neměli právo si vydobít svůj vlastní šťastnější konec, než je nám předurčen (ne však sudičkami, ale "chytrými" citáty vyskytující se všude na internetu.) Však kdo by neznal narážky na holčičí tužby, kdy nás nabádají k tomu, aby jsme se probrali, protože nežijeme v pohádce a tudíž na žádného prince nečekali. To snad v dnešní době nemá naše citlivá holčičí duše právo na něco hezkého?
To už navždy budeme mít na výběr jen mezi namyšlenými "šampónky", drzými hopery nebo rádoby drsnými týpky, kteří se snaží zapadnout do společnosti, protože je to jednodušší než být sám sebou a plavat proti proudu?
Možná, že bych tomu i uvěřila a teď místo psaní tohoto článku bych plakala v náručí svého plyšového medvídka, špinila mu bříško svojí voděodolnou řasenkou (ano, jsou pěkně na nic) a cpala se čokoládou, abych aspoň na chvíli utišila depresy ze své budoucnosti, která by mě čekala s hospodským povalečem, díky němuž by se v našem obýkáku nehromadily seschlé růže, ale prázdné pivní flašky.
Rozhodla jsem se tomu nevěřit, protože i přes to, co se nám společnost snaží vnutit, jsem se na pohádky a šťastné konce rozhodla věřit. A myslím, že by se i pár příkladů té pohádky našlo. Ano, i já mám ve svém okolí pár lidí (párů), kterým můžu závidět a tím se i usvědčit v tom, že nějaký ten princ v téhle zkažené době ještě opravdu existuje.
Ne, možná nepřijede na bílém koni (v mém případě jeepu) a nebude mě od rána do večera mazlit a hladit na zádech (i když to by bylo opravdu fajn), ale proč nevěřit na to, že existují ještě kluci, kteří se nebojí ukázat své emoce, který vám sám od sebe koupí růži, i když zrovna nic neslavíte nebo bude poslouchat vaše žvanění a pak se na vás usměje (protože i přes to, že poslouchal, vás vůbec nepochopil) a políbí vás se slovy: "Miluju tě."
Protože podle mě, tohle je ta nejhezčí pohádka, kterou můžete zažít. Najít svou spřízněnou duši, která vás bude milovat, i když se vám rozmaže voděodolná řasenka, za kterou jste utratili fůru peněz v domnění, že se vám nerozmaže. Někoho, kdo vám řekne, že jste krásná, i když pohled na sebe do zrcadla ve vás vyvolává větší potřebu se jít vyblinkat než právě probíhající chřipka ve vašem těle. Prostě někdo, kdo vás miluje ať se děje cokoliv.
Tak proč na pohádky nevěřit? Stačí chtít a svůj šťastný konec si vybojovat!

Vánoční dotek vzpomínek

18. prosince 2013 v 16:23 |  Úvahy, příběhy,povídky
Za okny poletovaly chladivé vločky sněhu a vítr přidával na síle. Na adventním věnci byly zapálené čtyři rudé svíčky a jejich oranžové plamínky sebou mihotaly jako by se snažily tančit. Vzduch v místnosti byl provoněný směsí skořice, jablek, cukroví a praskajícím dřevem v krbu, který vytápěl malou útulnou světničku. Vánoční atmosféru doplňoval malý stromeček, který jakoby se krčil v koutě místnosti. Nebyl výrazně ozdobený, jen pár plastových kouliček a na samém vrcholku stříbrná, skleněná špice. I přes to, že byly Vánoce, pod stromečkem nebyl jediný dárek. Nebylo komu jej věnovat.
Byla tma. Jen plamínky z dohořívajícího krbu osvětlovaly místnost tlumeným světlem. Pokoj ale prázdný nebyl. V křesle vedle krbu potichu oddechovala stařenka. Snažila se spát, ale kostelní hodiny, které právě odbily šestou hodinu večer, ji donutily otevřít oči. Opatrně si je promnula svýma starýma rukama a snažila se rozkoukat. Ještě pár minut seděla v křesle než chytila své berle a postavila se na nohy. Došourala se až k oknu. Tma pohltila krajinu, jen hvězdy dnes zářily jasněji než obvykle. Povzdechla si a sklonila hlavu. Jeden dlouhý pramínek bílých vlasů jí sklouzl do obličeje. Rozklepanýma rukama jej vrátila zpátky za ucho. Přitom se náhodou dotkla ušního lalůčku, na kterém byla zavěšená stříbná náušnice. Když ji ucítila mezi svými prsty, ústa se jí roztáhla do drobného úsměvu.
Došla ke skříňce, otevřela první zásuvku a vyndala z ní malou krabičku. Její lak už byl dávno oprýskaný, však její vnitřek ukrýval největší poklad. Sundala víčko, položila ho na stůl a vytáhla pár černobílých fotografií. Vzala jednu do rukou a tělem jí projela bodavá bolest smutku, která skončila v srdci. Na fotce byl manželský pár. Ona byla oděna do sněhobílých šatů, vlasy měla dlouhé, na konci zvlněné do loken. V jedné ruce držela krásnou kytici, v druhé ruce svírala ruku svého milovaného. Byla to ona a její zesnulý manžel. Do rukou vzala druhou fotografii. Na ní spolu byli vyfoceni u moře. Kouzelné líbánky! Na další spolu leželi na krásné zahradě plné rozkvetlých květin.
Ruce se jí klepaly a z jejích čistě modrých očí jí po tvářích stékaly horké slzy. Dál si prohlížela fotky a celé její tělo zaplavoval bolestivý smutek. U poslední fotky se zastavila. Byla na ní mužská tvář. Tvář jejího muže. Zadívala se do jeho upřímných hnědých očí. I přes bolest se musela pousmát. Přiblížila fotku k ústům a políbila ji. Pak si ji přitiskla k srdci a zavřela oči. I když jí slzy stále stékaly po tváři, roztáhla rty do drobného úsměvu a rozechvělým hlasem zašeptala: "Veselé Vánoce."

Křehčí než...

18. prosince 2013 v 9:24 |  Téma týdne
Křehčí než sklo, než motýl ve dlaních, květina, která uvadá bez vody..jako vztah bez lásky.

Proč vlastně lidé vstupují do vztahu? V dnešní době se mi zdá, že to dělají z pocitu samoty, z pocity, že jsou out, když nemají nikoho, přestože všichni kolem vás už nějakého partnera mají. Z pocitu, že nás někdo fyzicky přitahuje, ale vlastně už dopředu víte, že to slovo miluju tě bude jen prázdné, vyslovené něco bez kapky citů...sex, sex, sex. To zní v dnešní době z těchto slov.
Proč lidé hledají někoho dokonalého, věrného, hodného, když vlastně nikoho takového nechtějí. Nedokáží si toho vážit.
Je dost zraňující, když po dvou letech vztahu, kdy vám přítel říká, že jste právě to, co vždy hledal, že věří, že jsem jeho osudová láska, dozvíte, že chce konec, protože není připravený na vztah.
Proč opouštíme někoho, kdo nám přijde dokonalý?
Vždycky jsem si myslela, že láska je něco...něco krásného. Přitom to přináší i kupu bolesti. Proč? Protože lidé v dnešní době neumí řešit problémy. Jediné východisko je rozchod. Přitom, když kouknu na svou babičku a dědu. Jsou spolu už od střední školy a pořád se mají rádi. Pro ně nebyl problém překážkou, protože se prostě milovali. V té době věděli, co to slovo znamená. Znamená to, že ne na chvíli, ale navždy. Když někoho milujete, tak proto, že v tom člověku najdete něco, co je přesně to, co jste hledali. Když se kouknete do jeho/jejích očí, vidíte tam sebe. Svoji osobu v opačném pohlaví. Svého dvojníka, který je s váma v dobrém i ve zlém. Někoho, na koho se obrátíte, když je vám nejhůř. Obejme vás, pohladí ve vlasech, vtiskne polibek na čelo a řekne: "Miluju tě." Najdete v něm něco, co vám nikdo jiný nemůže dát. Rodina ani přátelé. Dá vám pocit, že jste pro jednoho člověka celým jeho světem, vesmírem...
A když už něco takového cítíme, jak se to může jen tak vytratit? Ze dne na den? Zdá se mi to nemožné. Jakoby jsme v tu chvíli vlastně popřeli všechno to krásný, co jsme cítili. Jako by jsme se snažili to v sobě zničit, jen kvůli tomu, že nedokážeme vyřešit nějaký problém. Nebo se najde někdo lepší? Proč vlastně hledáme něco lepšího v cizím člověku, když už máme to nejlepší v někom, koho moc důvěrně známe. Ten člověk se nám okouká a zdá se nám, že v jiném člověku najdeme něco lepšího? Bude mít míň chyb? Nebudou žádné problémy?
Když jsme s někým dlouho svým způsobem nám zevšední.."okouká" se nám. Možná nám v některých chvílích přijde otravný, nudný a že s někým jiným by to bylo zase fajn. A ukončíme to...
Jenže v tu chvíli si asi neuvědomujeme, že jsme právě vyměnili člověka, kterého důvěrně známe, na koho je spoleh, někoho, kdo pro nás vždycky byl. Někoho, kdo byl pro nás celý svět jako my pro něj. A tohle všechno vyměníme v domnění, že někde jinde, to bude lepší. Nebude..i tam přijdou problémy, zevšednění si.
Dokud si v hlavě konečně neuvědomíme, že právě to zevšednění je to, co je ve vztahu důležité a nevyhnutelné. V tu chvíli totiž jste to vy. Dva lidé, co už se před sebou nemusí přetvařovat, protože o sobě víte všechno. Své obavy, strachy, ale i sny a cíle. Možná už není tak zajímavé, když o sobě víme vše a přijde nám, že když člověka "vyměníme" zas budeme mít co poznávat. Ale právě největším kouzlem je, když už o sobě víte všechno a pomáháte si společně sny plnit. Plnit si společná přání a snažit se vyvarovat tomu, co ten druhý nemá rád. O tom je ten vztah. Mít někoho, o kom víte všechno a proto ho milujete, protože je to vaše druhé já.
Tak proč si to tak málo lidí uvědomuje a vymění to nejlepší za něco, co se lepším jen zdá (na chvíli).

3 minuty tmy

8. listopadu 2013 v 13:53 |  Úvahy, příběhy,povídky
Tma. Černočerné nic. Přináší úlevu po celodenním stresu, ale i strach. Strach z toho, co v té tmě najdeme.

Tak nějak jsem se cítila v pondělí ráno v autobuse. Člověk si ani neuvědomuje, jak je život křehký, dokud malinká střepinka z vašeho já neodletí pryč. Dokud vaše tělo neřekne DOST!
Stála jsem si tak v autobuse a najednou tma. Zběsilé mrkání očima. Zavřené, otevřené...pořád jen černočerná tma. Slyším jen šum kolem, ale nevidím, jen tmu. Moje tělo přestane poslouchat. Jediné co vím je, že stojím v autobuse a snažím se neupadnout na zem. Nemám sílu někoho požádat o pomoc, jako by můj mozek vypnul při tom děsu, že prostě nevidím.
Jen panika. Panika, která prostoupila celým mým tělem a já nevěděla co mám dělat. Moje tělo odmítlo jakoukoliv spolupráci, jen ruce se dál křečovitě držely držadla na sedačce.
Dojeli jsme. Musely to být nejméně 3 minuty. 3 minuty, které si pamatuju jako tmu. Zajímavé je, jak cizí lidé se nestarají o to, co vám je. Jen tam tak stojíte, nic nevidíte, zatímco lidé vystupují z autobusu a každý se stará sám o sebe. Však každý má svých starostí a problémů dost.
A pak najednou hlas...hlas řidiče, kterého nevidím. A pak další hlas nějakých dívek. Cítím, jak mě někdo vytahuje ven z autobusu. Začínám vidět obrysy něčeho. Dokážu se chytnout držadla a pomalu sejít ze schodů. V tu chvíli mi dojde, že byl autobus prázdný. Z celého plného autobusu mi věnovaly pozornost jen 3 holky. Řidič volá záchranku a já se celé roztřesená posadím na lavičku. Jedna z dívek mě drží za ruku a mluví na mě. Vyzvídá, jak se cítím.
Pak jedna sundá bundu a pokládá mě na zem, zvedá mi nohy a já jen slyším hlasy lidí kolem. Ano, najednou si mě všímá každý, ale pomáhají mi jen 3. Slyším smích, že ležím na zemi. Zděšené povídání co se děje, ale jen jedna osoba přijde za dívkami se zeptat, jestli nechtějí pomoct.
Pak už jen slyším houkání záchranky. Nekonečně dlouhé houkání, že přijedou. Naložili mě a celou cestu se na něco ptali. Bylo mi blbě, motala se mi hlava a nechtělo se mi odpovídat, jen zavřít oči a spát.

Na pokoji jsem pak dost přemýšlela o tom, jak dokážou být lidi sobci. Uvidí holku, která kolabuje a místo pomoci si z ní udělají neobvyklý zážitek o kterém budou vyprávět v práci nebo ve škole. Paráda, pobavení pro všechny. Ale jen 3 můžou říct, že mi pomohli. 3 z 60 dalších, kteří jen hleděli! Co by se dělo, kdyby mě někdo přepadl a pobodal? Omdlela bych na ulici? Kolik lidí by raději zavřelo oči a obešlo mě, než si dělat problémy s tím, že by mi pomohli? Hlavně že by měli o čem povídat doma.
A teď jen tak ležím a čekám na výsledky. Kupa testů, žádné výsledky, jen kupa věcí, které mi můžou být, ale jistě nevím nic. Jsem zdravá, nejsem zdravá. Je to něco vážného?
Vyčerpání organismu, migréna? To jsou ještě možnosti, které mě neděsí nejvíc. Nějaká ta porucha v mozku, sraženina v mozku...též pravděpodobné. A člověk může jen čekat. Čekat, až přijdete na řadu, protože před vámi je spousta jiných lidí. Jen díky známým v nemocnici na testy můžu už teď, jinak bych se na ně dostala až za měsíc...měsíc? Mít něco v mozku, už dávno by mohlo být za měsíc pozdě. Možná bych pak tmu viděla navždy...

R.F.

17. listopadu 2012 v 22:00 |  Focení
Pár fotek....

Tahle fotka mi přijde poněkud depresivní až smutná, ale svoje kouzlo má.



Zde jsem se docela rozmýšlela, jaký efekt použít, tak jsem zkusila oba.


I když pavouky naprosto nesnáším, ty pavučiny mě zaujaly.

Kam dál